24. prosince 2017

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů (Jiří Kuthan, Jan Royt)

Některé půjčené knihy přečtu rychle a rychle je vracím. U některých jsem však hrozná ostuda; například dnešní knihu mi půjčil sám od sebe bývalý kolega JNA. Nechtěl jsem ji vrátit bez čtení, ale chodil jsem kolem ní v knihovničce ani nevím jak dlouho, ale nejméně dva roky. No - ale i její čas nadešel a bude se vracet domů. Jen co o ní napíšu tenhle článek na blogýsek.

Kniha o pražské katedrále je jedna ze nejtlustších, kterou jsem kdy přečetl, i když nemá moc písmenek. Tahle těžká reprezentativní bichle je dost možná nejdražší knihou, kterou jsem doma četl: doporučená cena byla 1399 K. Sám si tento druh knih nekupuji: jednak z důvodu lakoty a jednak proto, že většinou čtu na cestách, v MHD apod., a proto miluji knihy malých formátů.

Musel jsem tedy porušit své (zlo)zvyky, a cílevědomě se donutit číst civilizovaně u stolu, protože jinak nelze takovouto velikou knihu vůbec číst.

S trochou discpilíny jsem však Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha přečetl během několika málo dnů.

Četba mi rezonovala s tím, jak silně prožívám politické události posledních měsíců v Evropě. Připadá mi, že v dalších měsících a letech nás čeká konfrontace s otázkou, zda jsme západoevropskou zemí, či nikoliv.

Do toho mi zapadlo přes vzdálenost sedmi set let téma budování gotické katedrály v Praze.

Představuji si Evropu za p. Karla IV., kde v pásu zemí podél Atlantiku vyrostly po desítkách gotické katedrály; předpokládám, že šlo o hmotný projev západní civilizace, kterou západoevropské společnosti žily.

V této chvíli nastupuje na pražský trůn p. Karel IV., vychován u francouzského dvora, po otci Lucemburk, po matce napůl Přemyslovec a napůl Habsburk. Čistě amatérsky jsem si z knihy udělal ten závěr, že díky své francouzské výchově se pokusil Čechy zahrnout do oblasti francouzského (příp. obecně západoevropského) životního stylu a kultury. respektive vybudovat zde nejvyšší vrstvu té kultury. Když se podíváme na Wikipedii na heslo katedrály ve Francii, tak se jich uvádí 154; některé sice nejsou gotické, ale podstatná část jsou velké gotické kostely přesně toho typu, který si představíme pod slovem katedrála. Nerad bych se pouštěl do debat, co všechno ještě je a už není katedrála a kolik objektů u nás lze vedle sv. Víta a kostelů v Kutné Hoře a Kolíně ještě započítat. V každém případě je zjevné, že tento jev je v západní Evropě četný; naproti tomu naše zeměpisné délky jsou při postupu na východ téměř poslední, kde se nějaké gotické katedrály vyskytují alespoň sporadicky. Pokud jsem správně googlil, tak poslední nejvýchodnější výspou gotických katedrál jsou Košice.

Kniha poskytuje čtenáři možnost podívat se znovu na systematickou posedlost, s jakou p. Karel IV. budoval v Praze a v Čechách vůbec soudobou nejvyšší vrstvu západní křesťanské kultury. Ten pán měl celkovou představu inspirovanou silnou zbožností a soustavně na jejím uskutečnění reálně pracoval: sezval nejlepší profesionály z Francie a Německa, aby provedli stavbu pražské katedrály. V katedrále systematicky utřídil hroby přemyslovských panovníků, protože pracoval s dlouhodobou koncepcí nejen ve věcech víry, ale i organizace státu; plně se tak přihlásil k přemyslovské tradici a - byť zde nemám dost znalostí k posouzení - nepřekvapilo by mě, kdyby ji do značné míry vlastnoručně vytvořil. Ukažte mi cokoliv, co je v českém státě nějak více promyšlené a má starou tradici, a neudělal to vlastnoručně tento pán!

Když už měl hotovou alespoň provizorně použitelnou část katedrály, most, Nové Město, ústavu a univerzitu, tak sepsal i korunovační řád, kudy se má chodit městem přes most do katedrály při korunovaci, a nechával v katedrále korunovat co nejvíce příbuzných. Nemůže být pochyb o tom, že se snažil v Praze opravdu vybudovat posvátné město mezinárodního významu.

Freneticky sbíral na svých četných cestách svaté relikvie, nechával je zapracovávat do zlatých schránek a svěřoval pražské katedrále (a později hradu Karlštejn); tato jeho činnost trochu připomíná jakési středověké katolické Pokémon Go.
... V zápisu k roku 1350 uvádí Beneš Krabice z Weitmile ve své kronice, že "na Květnou neděli byly přineseny z Bavorska do Prahy říšské ostatky a svátosti, totiž velká část dřeva Svatého kříže, dále kopí Páně, také jeden klíč, potom koruna svatého Karla, dále jeho meč, poslaný mu andělem proti pohanům, též paže svaté Anny a ostatní relikvie, které císaři obvykle mívají, byly přijaty v procesí s velkou slávou na Vyšehradě a dovezeny do Pražského kostela".
V souvislosti s touto událostí kronikář František Pražský napsal: V téže době pan král nejen rozmnožil v Pražském kostele služby Boží, ale i ostatky svatých. A tak mu daroval hlavu svatého Ignáce mučedníka a biskupa [...]
Když 21. ledna roku 1354 zemřel Karlův strýc, trevírský arcibiskup Balduin, vypravil se Karel neodkladně do Trevíru. Odtud 17. února 1354 adresoval listinu pro pražskou svatovítskou kapitulu, v níž oznámil, že získal v Trevíru svaté ostatky, další pak v klášterech okolo města. Jmenovány jsou relikvie, které se do Trevíru dostaly z Jeruzaléma díky císařovně Heleně - zlomek kříže Kristova, třetí díl dávoje P. Marie a kus hole sv. Petra. Ten měl být podle Karlova přání vložen do berly pražského arcibiskupa.. [...]
K roku 1354 zapsal Beneš Krabice z Weitmile další zprávu o přenesení svatých ostatků do Prahy: "Téhož roku pan Karel, král římský a český, roznícen nesmírně zbožnými city, získal v různých kostelích katedrálních i řádových , v klášterech a na jiných posvátných místech v krajích francouzských a německých různé ostatky moha světců a sedm těl svatých a velmi mnoho hlav a paží světců. Ozdobil je zlatem, stříbrem a drahými kameny více než lze vylíčit, a daroval je Pražskému kostelu."
Kniha obsahuje výčet relikvií na několik stránek, nelze ho celý opsat. Na ukázku:
Do katedrálního pokladu byly dále uloženy lebky sv. Antonie a sv. Sapiencie, část těla sv. Sapiencie, stříbrné sochy sv. Tomáše a sv. Ondřeje s relikviemi, stříbrné sochy sv. Bartoloměje (s nožem v ruce), sv. Matěje a sv. Matouše, stříbrná pozlacená socha sv. Ludvíka, který držel v ruce křišťálovou schránku s částečkou trnové koruny, stříbrná ruka s relikvií sv. FIlipa, rameno sv. Eufemie ve stříbrném relikviáři, stříbrná schránka s křišťálovým víčkem, v níž byla uložena krví zbrocená loktuše Panny Marie (peplum cruentatum), křišťálová lodička sv. Petra, relikviář z křišťálu s ostatky sv. Lucie a sv. Kláry, křištálová konvice okovaná stříbrem s relikvií části Mojžíšovy hole, křišťálová nádobka na křižmo používané k pomazání krále při korunovaci, dvě dřevěné desky poseté kamejemi a zlatými plátky, určené k ozdobě hrobu sv. Václava, přírodní korál v podobě stromku. Od uherského krále Štěpána obdržel Karel IV. v roce 1353 stříbrný pektorál sv. Štěpána Uherského s ostatky pravého kříže Kristova a částečkou prstu sv. Štěpána prvomučedníka.
Další život katedrály ukazuje i křehkost té Karlovy vrstvy. Už za doby jeho synů přestaly být třeba korunovační pokyny dodržovány. Západní vrstva nad Čechami začala praskat a Francie oddriftovala daleko za obzor. Stejně tak lze však na druhé straně na osudech katedrály pozorovat, že  - byť na chudší a skromnější úrovni - šel život dál a některé budoucí generace opět ukázaly svou životaschopnost a pozitivní energii. Nejvíce samozřejmě zakladatelská doba moderního národa v desetiletích vlády p. Františka Josefa I. a první Republiky.


Některé perličky, které mě na knize zaujaly:

- Velkým překvapením je pro mě již název katedrály - vůbec jsem netušil, že oficiálně se jmenuje "katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha". V knize jsem nezaregistroval vysvětlení, jak přesně došlo k prodloužení názvu. Jestli správně chápu informaci z turistického portálu Prahy, o názvu rozhodl p. Vlk v roce 1997; avšak uvádí se tam, že rozhodl o "obnovení původního názvu", tzn. jako by se dlouhá varianta užívala už někdy dříve. Já až dosud nikdy neslyšel jiný název než katedrála sv. Víta.

- Je však otázkou, jestli dle záměru p. Karla by do názvu neměl patřit i sv. p. Zikmund, kterého řadil mezi hlavní čtveřici patronů.
Hroby sv. Víta na východě, sv. Václava na jihu a sv. Zikmunda na severu jsou umístěny na konci pomyslných ramen kříže, obrácených do jednotlivých světových stran. S hrobem sv. Vojtěcha na západě se bezpochyby počítalo už v době Karla IV., kdy byl vytvořen ideový koncept katedrály.
Dalo by se spekulovat, zda by nepřízeň vůči sv. p. Zikmundovi mohla souviset s chováním jeho jmenovce p. Zikmunda, který se nechal narychlo v r. 1420 v katedrále korunovat českým králem. Obřad byl již velice vzdálen představám a předpisům jeho otce.
Podle Vavřince z Březové "28. července... byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnost jen neplného počtu pánů i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, nýbrž malovanými. Rovněž téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z Pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatil žold, přičemž slíbil, že dá udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid."
Když pak následujícího roku husitští pražané obsadili Pražský hrad, "spálili na návod kněze Jana s rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné. ... A kdyby se přemnozí páni s jinými šlechetnými muži o nepřičinili, zamýšlela lotrovská obec rozbořiti Hrad s chrámem našich patronů."

- Fotografie v knize dokumentují kompletní významné architektonické prvky a uměleckou výzdobu. Část z toho návštěvník normálně neuvidí ani naživo, neboť jde o nepřístupné části nebo výzdobu vysoko u střechy.

- Líbí se mi, že koncept věčného českého knížete Václava, který jen propůjčuje vládu aktuálnímu panovníkovi, není jen abstraktní. Každý panovník si českou korunu skutečně musel pronajímat na dobu nezbytnou pro státoprávní úkony a platil za to mrtvému knížeti (zastoupenému pro praktické účely svatovítskou kapitulou) nájemné 200 hřiven stříbra.

- Dochovalo se několik dílčích rysů částí stavby, které byly pořízeny patrně jako plány výstavby - jsou uloženy ve Vídni, ve Stuttgartu a v Ulmu.

Rys části katedrály z doby výstavby.
(Omlouvám se za strašlivou kvalitu skenu,
nechtěl jsem zničit knihu ve skeneru,
takže jsem snímky jen nafotil z ruky
mobilem, na první dobrou.)
- Kniha stručně uvádí přehled inspirací a souvislostí pražské katedrály z jinými stavbami. V době počátku pražské stavby byly novými stavbami katedrály v Narbonne a v Toulouse - ty se prý uvádějí jako hlavní inspirace pro práci p. Matyáše z Arrasu v Praze.

- Druhým mistrem stavitelem chrámu byl p. Petr Parléř. Toho si král přivedl ze Švábského Gmündu, kde jeho otec vedl stavbu tamější katedrály; je velice pravděpodobné, že p. Parléř znal též katedrálu v Augsburku.

Kniha pěkně komentuje rozdíly v pojetí'
mezi prvním a druhým architektem.
Na soklu tohoto sloupu se mění reliéf,
interpretuje se jako předěl mezi
p. Matyášem a p. Petrem. P. Matyáš dělal reliéf jemný,
p. Petru Parléřovi patří ta tlustá část rantlu.
(Foto p. Kuthan.)
- Na krátkou dobu převzal ještě před smrtí p. Parléře vedení stavby jeho syn p. Václav Parléř; ten pak pokračoval v kariéře ve Vídni, kde řídil stavbu sv. Štěpána.

- Kniha popisuje i veškerou výzdobu katedrály. Každý její kus má zvláštní historii. Zahrnuje například i tzv. milánský svícen, doložený již z předchůdkyně katedrály, tj. z baziliky knížete Spytihněva. Svícen měl být získán prvním knížetem p. Vratislavem (1061 - 1092) při jeho slavném italském tažení - nápis na soklu popisuje získání svícnu takto: Toto je svícen z chrámu Šalamounova v Jeruzalémě vojskem vzatý v Miláně vévodou a pány českými. P. Vratislav si tedy v Itálii vysloužil i hmotné statky, nejen jako královský titul (jako první český panovník).

Hodně starý suvenýr z cest.
(Foto p. Kuthan.)
Kniha je výjimečným zážitkem, který odpovídá jejímu velkolepému provedení. Vedle zobrazení p. Karla IV., solitérního obra naší historie, mě četba posunula ve vnímání katedrály: už od dětství mě frustrovalo, jak strašně pomaličku její stavba postupovala, na dlouhá desetiletí, ba staletí se zastavovala, pokračovala jinak, než se původně zamýšlelo apod. Nad touto knihou jsem si uvědomil, že nedokončenost není žádný zásadní problém: byť nedokončená, katedrála fungovala již za p. Karla IV. Navíc, když si člověk počte ve Wikipedii o jiných katedrálách, je nedokončenost a postupné slepování pro tyto hromady kamene docela běžné, není nějakým pražským specifikem.

Knihu doporučuji. Vedle čtenářského zážitku je i inspirací pro výlet na Pražský hrad a pro pohled na katedrálu jako zhmotnění záměrů mnoha pozoruhodných osob v průběhu celého trvání českého státu a místní církevní obce; já osobně se na ni budu dívat jako na kousek toho nejlepšího z Francie a Německa, který tu ze zbožnosti a z lásky k vlasti postavil p. Karel IV.

Dodatek: když jsem si po sobě článek četl, napadla mě taková aktualizace. Co kdyby třeba pí Merkelová učinila p. Junckera českým panovníkem? V první generaci by to s jeho popularitou asi drhlo (jako u p. Jana Lucemburského). Ale kdyby p. Juncker svého syna pojmenoval Václav a předal mu řemeslo vládce EU i Čech a kdyby ten syn vzal český úřad za vlastní - přepsal by Smlouvu o fungování EU tak, že hlavní slovo má český král, přemístil by sídlo EU do Prahy a za tím účelem Ćechy přebudoval, tak by se asi děly věci... :-)


První věta knihy: První chrám sv. Víta, který měl podobu rotundy, založil kníže Václav, jenž se stal svatým patronem a nebeským ochráncem národa Čechů a české země.

Poslední věta: Mnohdy v nich můžeme nalézt nejen proměny badatelských přístupů a metod, ale i politické a duchovní atmosféry, takže i ony často vydávají svědectví jak o katedrále a jejích památkách, tak i o době svého vzniku.


Databáze knih: 89 % (ze 7 hodnocení)
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení - já:-) )








Žádné komentáře:

Okomentovat