15. září 2017

Český lázeňský trojúhelník - literární průvodce (Roswitha Schieb)

U pí švagrové jsem spatřil nádhernou německou knihu - literárního průvodce po mých rodných západočeských lázních. Měla ji fungl novou - ani si ji chudák nestihla přečíst - a už jsem ji jí ukradl.


Kniha Literarischer Reisefürher. Böhmisches Bäderdreieck: Karlsbad - Marienbad - Franzensbad je představitelem žánru, který jsem zatím neznal. Jde částečně o běžného turistického průvodce městem: obsahuje mapky a zastavení u zajímavostí. (Mapky jsou důsledně značeny dvojími názvy ulic: starými německými a novými českými.)

Z převážné části jde však též o čítanku ukázek z literárních textů, které se vztahují ke třem lázeňským městům v západních Čechách. To bylo i důvodem, proč mi trvalo mnoho měsíců, než jsem po kouskách celou knihu přečetl: přeci jen starší německé literární texty mi nejdou tak rychle. Navíc jsem se snažil vnímat každé slovo a uvědomovat si, o kterém přesně místě ve městě se zrovna píše a představovat si, jak scéna asi vypadala.

Přínos četby je takový, jaký lze čekat: v krásném klidném podání se pomalu probíráme tím, co v toku staletí psali jednotliví slavní návštěvníci o lázeňské společnosti. Před očima se nám upřesňuje plastický obrázek toho, že nám důvěrně známá místa byla kulisami naprosto jiného světa.

Mariánské Lázně i Františkovy Lázně jsou relativně novějšími projekty. Proto kapitola o Karlových Varech je v knize nejrozsáhlejší a zahrnuje texty z nejdelšího historického období. Vidíme, že nejstarší a klasicistní návštěvníci Karlsbadu měli ve zvyku sepsat - jako slušní lidé - nějakou tu ódu na Vřídlo, kde vzletně zaóchali nad jeho úžasností, zamíchali do toho pár antických bohů a tím si zasloužili přinejmenším nějakou pamětní desku u pramene ve městě nebo na zastavení v lázeňském lese.

Na přední místo mezi fanoušky horkých pramenů patří slavný ministr (přesněji řečeno člen tříčlenné tajné rady a předseda válečné a dopravní komise) vévodství Sasko-Výmar-Eisenach (což byl stát se 100 tis. obyv.) p. von Goethe se třinácti návštěvami Karlsbadu: na Karlovarsku a Chebsku v zásadě platí, že kam člověk šlápne, tak tam najde nějakou stopu po něm.

Západočeské lázně byly vždy oblíbené též u ruských pacientů. Mariánské Lázně jsou tak spojeny silně s působením p. Gončarova, kterému tamní prostředí svědčilo a v domě Brusel sepsal podstatnou část slavného románu Oblomov; v (již zbořeném) hotelu Klinger tam ještě dříve p. Gogol diktoval svému kamarádovi p. Pogodinovi svou novelu Plášť. Zmínka o Plášti ve mně vyvolala nostalgii, neboť jsme s ní strávili několik měsíců výuky ruštiny na gymplu.

Jinak se však s postupem individualističtějšího tónu literárního psaní v 19. století mění i literární záznamy z lázeňských pobytů. Skoro se zdá, jako by literáti romantické doby 19. století jezdili do lázní hlavně proto, aby se tam nekonečně nudili, stěžovali si na drahotu, špatné služby, špatné počasí, nelidsky časné vstávání na procedury, na přízemní lázeňskou společnost, že je mezi hosty moc Poláků, Židů a jiných nepopulárních národů, že procedury vůbec zdravotně nepomáhají apod.

Pozoruhodné je, že se opakují postřehy ohledně zvláštního pocitu, který vyvolává systematické pití pramenů. Například p. Marx psal r. 1874 z K. Varů svému kamarádovi p. Engelsovi:
Žijeme zde přísně dle pravidel. Ráno v 6 hodin u příslušného pramene, kde musím vypít sedm sklenic. Mezi každými dvěma sklenicemi je patnáct minut, během nichž se procházíme tam a zpět; po poslední sklenici následuje hodinová chůze, pak konečně káva. Večer před spaním ještě jedna chladná sklenice. Působením té místní vody je hlava hodně podrážděná.
Několik nesouvislých poznámek z četby:

- P. von Goethe se velice zajímal o změny Vřídla a litoval, že neviděl na vlastní oči, když r. 1808 vytrysklo na jiném místě a následujícího roku explodovalo a zasypalo vedlejší jiný pramen. Jeho zájem o nezkrocený gejzír setrvával i nadále, když v r. 1812 Vřídlo tryskalo na dvou místech.

Skica p. von Goetheho znázorňující ulici před chrámem,
zpustošenou ještě r. 1810 explozí Vřídla z předchozího roku.

- Staré ódy na prameny jsou nestravitelné. Ale oslovila mě moderní ukázka: německý spisovatel p. Walser napsal ve svém románu o p. Geothovi Milující muž (2008) následující odstavec (v mém kodrcavém překladu):
Přihlížel s ní trhavému proudu vody, neboť Vřídlo netryská vzhůru monotónně a rovnoměrným proudem - v takovém případě by stálo nehybně jako vodní sloup, ale ono střílí trhavě vzhůru, na čtvrt vteřiny se přeruší, jako by nabíralo dech a sílu, a pak opět jedním prsknutím vytryskne. [...] Když se ho Ulrika cestou zpět lehce dotkla, cítil se dokonale šťastný. Už nikdy s Ulrikou neuvidí trhavé tryskání Vřídla. To "už nikdy" mělo sílu. Zničující sílu.
- Budiž zde zachyceno, že na motivy Karlových Var vznikla i hudební díla. Městský kapelník p. Joseph Labitzky složil v pol. 19. století následující (jistě vysoce kvalitní) příležitostné kousky: Karlovarský vřídelní kvapík, valčíky s názvy Jelení skok, Zvuky Poštovního dvora, Vzpomínka na Carlsbad a Karlovarské lázeňské tance. I podstatně slavnější p. Fibich vytvořil v K. Varech klavírní skladby, mj. U Vřídla a Snídaně v Puppu. Jo, po snídani v Puppu, to se to Mistrovi asi skládalo...

- Stavba prvního městského divadla byla financována jednak podílem z prodeje vřídelní soli a jednak poplatkem za půjčování klíče od veřejných záchodků.

- Čeští národovci doby p. Františka Josefa I. neměli Karlovy Vary v oblibě, neboť jim vadil zcela nečeský charakter města. Pro přátele domácích dodavatelů se z lásky k Česku doporučoval alternativně nějaký ten český týden v Luhačovicích. Zábavná je ukázka z fejetonu p. Nerudy, který podává svědectví o tom, že všude v lázních jsou rozmístěny veřejné osobní váhy, často krásně vyvedené s obrazy. P. Neruda se sarkasticky ptal, zda lázeňští hosté zobrazení na osobních vahách v M. Lázních jsou tak hubení proto, že jim nezbylo na jídlo po zaplacení účtů.

- Mariánské Lázně jsou samozřejmě též dějištěm důležité epizody životního příběhu dr. Kafky - v červenci 1916 zde čerpal tři týdny dovolené na zotavenou; půl doby sám a půl doby se svou snoubenkou pí Bauerovou.

- Jako tip pro čtení o národnostních vztazích v Čechách v době druhé světové války si značím knihu p. Petera Bechera Der Löwe vom Vyšehrad. Průvodce uvádí svědectví o triumfálním přivítání p. Hitlera karlovarskými občany r. 1938, který takto hovořil z balkonu divadla:
Jako vy jste pyšni na tuto velkou německou říši, jejíž vůdcem jsem, tak toto Německo je pyšno na vás, sudetské Němce.
Volání slávy, které po těchto slovech vypuklo, nebralo konce. Lidé si padali do náručí se slzami v očích, rodiče zvedali své děti do výšky, mládež tančila a zpívala. [...] Můj děd pracoval v té době pro stranu, která stála v cestě novým mocipánům. Tak se stalo, že téhož dne, kdy lidé jásali před divadlem, na jeho dveře zaklepali dva muži a sdělili mu, že je zatčen. Odvedli ho na nádraží a zavřeli do nákladního vagónu, který se vydal na dvoudenní cestu na západ, do jednoho koncentračního tábora. Tábor se nacházel nějakých dvacet kilometrů od Mnichova, na kraji místa, v jehož umělecké kolonii po mnohá léta bydlel karlovarský malíř Carl Thiemann.
Zajímavá je i ukázka ze stejné knihy o karlovarském odsunu Němců:
Kuchařka z lázeňského domu [který na konci války sloužil jako vojenský lazaret] se vydala na cestu domů, postarat se o dceru, která měla horečku. Doma nalezla české vojáky a úředníky. Vyklizení bylo jediné německé slovo, které slyšela. Sotva měla čas sbalit si kufr. Šperky a vkladní knížku jí vytrhli z rukou. V jedné ruce kufr, na druhé dceru, byla spíše hnána než odváděna. V tržnici se postavil český major se široce rozkročenýma nohama a řezavým hlasem se dotázal, kdo z nich může prokázat, že působil proti straně nebo Třetí říši.
Nikdo se nepřihlásil, co by také mohli ti staří lidé, děti a kuchařka dokazovat? Tak se stalo, že byla s dcerou převezena do tábora v Nové Roli. Sto osmdesát obyvatel tu sdílelo jeden barák, nejmladšímu z nich bylo pět týdnů, nejstaršímu devadesát. Palandy byly třípatrové, každou noc svítili čeští vojáci světlomety skrz okna, pili, hulákali a pouštěli si německé vojenské písně na zkonfiskovaném gramofonu.
Knihu velice doporučuji každému příteli západočeských lázní či tamnímu patriotovi. Sám jsem si ji nakonec - nedobrovolně - koupil, abych vrátil knihu v bezvadném stavu poté, co zapůjčený exemplář jsem znečistil pivem z plechovky, která mi praskla v batohu. Dobře mi tak!

Autoři knihy (vedle pí Schieb jsou spoluautory i pí Krombach a p. Petrbok) se odkazují opakovaně mj. i na práci karlovarského historika p. Burachoviče, což je - pokud se nepletu - tchán mého kamaráda.

Z hlediska dopadu studia lázeňské historie na můj osobní život může být má rodina klidná: zájem o prameny vtloukám do dětí již od kočárku. Každé má svůj kalíšek. Dobře vědí, že mým oblíbeným dítětem může být jen to, které dovede při každé návštěvě u babičky do sebe lámat horkou slanou vodu. Čím více, tím lépe! [ďábelský smích s ozvěnou...]

Vlevo dole starší synek, vpravo mladší; ve spodním
řádku oba ve věku 3 roky a jak vzorně konzumují! :-)



První věta knihy: Žádný jiný obraz nevystihuje lázně lépe než divadelní metafora: lázeňské sály, výstavní hotely a především promenády tvoří scénu, lázeňští hosté jsou současně herci i diváky, kusem, který se pořád znovu uvádí, je vitální obnova každého jednoho hosta díky síle léčivých pramenů, přičemž autosugesce se předpokládá a je vítána.

Poslední věta: A i když si odsud [pozn.: z Františkových Lázní] každá žena neodveze domů potomstvo a ne každý muž nové srdce, přesto jim dalo toto uhličité město na cestu, něco skvělého: klid.


Goodreads: 80 % (z 1 hodnocení - já:-) )




Žádné komentáře:

Okomentovat