20. března 2017

2084 - Konec světa (Boualem Sansal)

President sci-fi fandomu p. Rampas mi poskytl k přečtení anti-utopii 2084 - Konec světa alžírského autora p. Sansala v překladu p. Podaného.


Když někdo zvolí do názvu knihy odkaz na tak zásadní dílo, jakým je 1984 p. Orwella, vyjadřuje tím poctu velikánovi. Současně však na sebe bere riziko, že jeho dílo bude porovnáváno s klasikem.

V tom je pro mě problém, protože 2084 - Konec světa není románem, který se vyrovná anglické matce všech anti-utopií. Název budí přehnaná očekávání; knize tak v mých očích uškodil.

Čtenář zjistí, že 2084 se sice odehrává ve světě románu 1984, avšak toto propojení mi připadá spíš samoúčelné. Stejně jako u samotného názvu i zde se mi zdá, že poměrně křehký krátký román (zpracováním i rozsahem děje připomíná spíš dlouhou povídku) neunese tíhu velkého vzoru. Odkazy na důvěrně známou klasiku mě neohromily; naopak mě odváděly od soustředění se na vlastní myšlenku knihy.

Když pominu výhrady k propojení s Orwellovým 1984, má nová kniha i silné stránky. Jednou z nich je promyšlená, přesvědčivá a originální atmosféra vyprávění. Zvláštní utlumený a apatický (podvolený) životní styl zuboželých obyvatel postapokalyptické budoucnosti jsem takto ještě jinde nečetl. Důraz na psychologické pasáže s pomalým tempem vyprávění mě též čtenářsky potěšil.

Zde se patří vzpomenout s vděkem na překladatelskou práci p. Podaného, protože tato beletrie se čte jako by ji vytvořil český autor krásného jazyka a jako by ani nebyla překladem; děj se sice odehrává v exotických okolnostech a zahrnuje mnoho zvláštních pojmů užívaných v náboženské i světské praxi budoucího totalitního státu, ale přesto mi kniha dovolila ponořit se do textu i citově.

Tím se dostávám k tomu, abych nastínil okolnosti děje: jedno či dvě stě let v budoucnu je Země zpustošena jadernou válkou. Hlavním protagonistou je p. Ati, kterému táhne na čtyřicet, a je zcela konvenčním nízkým úředníkem městské správy v teokratické totalitní diktatuře státu Abistán. Abistán se řídí náboženstvím boha Yölaha, jehož prorokem je p. Abi - náčelník státu. P. Ati během pobytu v horském sanatoriu, kde nečekaně přežije tuberkulozu, začne toužit po svobodě a po nalezení pravdy, kterou tuší za všudypřítomnou manipulací.

Celé vyprávění má téměř až čapkovsky rozšafný průběh, když p. Ati postupně putuje různými kraji a vrstvami Aparátu, až do těch nejvyšších pater politiky a církve. V tomto směru mi děj celkem připomínal ladění řady starších českých sci-fi, kde téma anti-utopie bylo obvyklé. V 2084 je rozšafnost spíše v podobě shovívavosti ke slabosti a v toleranci, zcela chybí humor a není tu ani nihilismus.

Z pohledu žánru je kniha vlastně jen předehrou. Končí v okamžiku, kdy bych očekával, že se začne něco dramatického dít. Takto bývá konstruován spíše děj povídky než románu.

Opravdu velký anti-utopický román by dle mého názoru měl dokumentovat ve větším rozsahu každodenní dohled. Ne, že by tento aspekt v 2084 chyběl, ale mohlo by ho být více: nejlepší scénou je v tomto směru popis pravidelného měsíčního hodnocení úředníků při Inspekci prováděné Výborem morálního zdraví.
Ve veřejné správě se Inspekce konala patnáctého každého měsíce. Záviselo na ní nesmírně mnoho věcí, především odměna za práci (hodnocení ji mohlo o polovinu zvětšit nebo o totéž snížit), kariérní postup, přístup k sociálním dávkám, přidělování bydliště a stipendií pro děti, udělování prémií při narození dítěte, potravní lístky, zápis na seznamy poutníků, nominace na DO, prostě všechny výsady týkající se osobního postavení. Plných šedesát bodů, to byl zázrak a všichni o něm snili.
Jestli jsem to správně zaregistroval, kniha 2084 - Konec světa vyvolala i určité politické reakce a kontroverzi. Důvodem patrně je, že totalitní náboženství v ní (zvané Gkabul) nese řadu vnějškových rysů islámu a v knize se naznačuje, že se sice jedná o nové náboženství vytvořené vládnoucí kastou Abistánu, ale k jeho vytvoření vedl proces, který započaly některé islámské skupiny.

Pokud by však někdo čekal anti-islámské čtení, bude nejspíš zklamán. Celé ladění knihy je osobní, tlumené a jemné. Přestože režim je velice násilný, zmínky o popravách a mučení jsou jen nepřímé: pro mě to bylo docela úlevné, protože číst si o mučení mi nedělá dobře.

Zrovna scény s mučením p. Smithe jsou důvodem, proč nečtu častěji Orwelův 1984, přestože jinak se mi velice líbí. Současně se však můžeme ptát, jestli by 1984 mělo tak silný účinek, pokud by se vyhnulo nepříjemným násilným scénám.

Každý čtenář si patrně v knize 2084 najde něco jiného, do čeho si promítne své názory a předsudky ze současnosti. Já bych třeba spekuloval, že - vedle apatických chudých vrstev - je islámská kultura vidět v popisu ohrazené osady nejvyšších úředníků, kteří žijí v rafinovaném luxusu. Z náznaků v textu vyplývá, že elita Abistánu nepoužívá abistánský primitivní newspeak vyvinutý pro ovládání společnosti, nýbrž užívá - jako znak luxusu a sofistikovanosti - starou arabštinu včetně jejího zdobného písma.

Ještě bych si poznačil, že mě zaujal důraz na vybrané a zdvořilé chování vládnoucích jedinců, za kterým se skrývají brutální a dalekosáhle promyšlené intriky v nekončícím vnitřním boji rivalizujících mocenských frakcí. Předpokládám, že v tomto se projevuje osobní zkušenost autora, který dříve působil v nejvyšší politice.

Knihu bych celkem doporučil jako jednu ze solidních anti-utopií, která však nenaplňuje očekávání probuzená ambiciozním názvem.


První věta knihy: Ati přišel o spánek.

Poslední věta: A když někdy karavany zmizí nebo jsou napadeny a  zdecimovány, oni vědí, kdo za to může, jsou to samotní lidé z karavan, ti, kteří se rozešli s božími zákony a oddali se krádeži a zločinu.


Databáze knih: 67 % (z 9 hodnocení)
Goodreads: 61 % (z 533 hodnocení)

Žádné komentáře:

Okomentovat