9. července 2016

Atlasova vzpoura (Ayn Randová)



Atlasova vzpoura je špalek o 1112 stránkách, který stál myslím nějak kolem osmi stovek (díval jsem se, že aktuální vydání stojí ještě víc). O knize jsem před koupí nic pořádného nevěděl, jen jsem někde zaslechl, že to je padesát let starý ideologický výrobek. Určitě bych si ji nekupoval. Avšak mangelka po ni soustavně toužila, tak jsme dilema vyřešili nakonec koupí e-knihy na Kosmasu, která byla podstatně levnější.

Knížku jsem nosil rok uloženou v mobilu, ale do čtení se mi nijak nechtělo, i když mangelka knihu chválila. Nakonec jsem si stáhl na telefon aplikaci, která čte e-knihy počítačovým hlasem, a vyzkoušel ji právě na Atlasově vzpouře. Byl jsem překvapen, že poslech počítačového čtení je pro mě snesitelný. A celou Atlasovu vzpouru jsem si takto poslechl.

A nyní již zpět k té svíčkové.

Atlasova vzpoura je individualistický ideologický román ve stylu lehké antiutopie. Na příběhu mladé ženy, která je spoludědičkou a manažerkou velké americké železnice, ukazuje úpadek Ameriky, ježto je zapříčiněn státními zásahy do ekonomiky. Respektive je úpadek způsoben chybným myšlením těch lidí, kteří nechápou význam podnikavosti, tvůrčího racionálního pracovního úsilí výjimečně schopných jednotlivců. Autorka ukazuje, že na racionálním úsilí vynálezců a podnikatelů, kteří účelně vylepšují své zboží a služby, stojí civilizace a blahobyt pasivních mas. V antiutopickém světě zůstávají Spojené státy poslední baštou kapitalismu, avšak rychle se přizpůsobují zbytku světa, který je celý socialistický a skládá se z lidových republik.

Vyprávění má pomalé tempo. Opakují se dlouhé (až dlouhatánské) monology a traktáty, které postupně rozvíjejí filozofické a politické myšlenky pí Randové; tato linie vrcholí v závěru dlouhým rozhlasovým projevem, který obsahuje celou filozofii na jednom místě.

Tón textu je vypjatě polemický a nutně se občas stává parodií sebe sama. Škoda, že důvěrná znalost Atlasovy vzpoury není obecně sdíleným kulturním statkem, protože těmi hláškami o těžkém životě podnikatelů by se dalo dobře bavit. Třeba když se provozní ředitelka železnic baví s šikovným kuchařem v motorestu: 

„Vy jste asi nikdy nebydlel ve velkém městě. Jinak byste věděl, jak nevýslovně těžké je dnes sehnat schopné lidi na jakékoli místo.“ ...

„Už toho mám po krk!“ vydralo se z ní bezděčně. „Jak já toužím po pohledu na někoho, kdo dělá dobře svou práci, ať už jakoukoli.“ Přitiskla si hřbet dlaně k očím, aby zastavila příval zoufalství, které si dosud nepouštěla k tělu.

Toto si jistě přečte s chutí každý zaměstnavatel nebo manager :-)

Kvalitní jsou též instruktivně podané rozdíly mezi kladnými podnikateli a parazitními intelektuály, kteří utloukají na večírcích čas škodlivým žvaněním o socialismu.

Přes to všechno – k mému velkému překvapení – se mi kniha líbila a nemohl jsem se od četby odtrhnout. Proč tomu tak je, je otázkou, nad kterou lze strávit mnoho času při příjemném povídání s přáteli. Do seznamu těch faktorů dle mého patří třeba následující:

-          Z mého pohledu v české politické tradici zcela chybí takto radikální konzervativní směr myšlení. Tzn. i když jde o text půl století starý, pro mě je poměrně svěží, protože u nás se s podobnými myšlenkami setkávám teprve v posledních letech. I když nutně jsou některá místa naivní, jiná jsou zase překvapivě prozíravá. Je pozoruhodné, že agenda zlých levičáků z románu se do značné míry kryje s aktuální činností Evropské unie: ochrana hospodářské soutěže, ochrana spotřebitele formou úředního testování a schvalování výrobků, odkládání splatnosti dluhů států a velkých korporací a jejich promíjení, státní investice do infrastruktury, státní organizace základního výzkumu, dobrovolně-povinná sociální odpovědnost firem, podpora zaostalých regionů, podpora znevýhodněných menšin, dotace průmyslu, státní podpora kultury a neziskového sektoru atd.

-          I člověk jako já, který má minimální znalosti o USA, si může myslím udělat o kousek lepší představu o kořenech konzervativní politiky, třeba o hnutí Tea Party apod.

-          Šťastnou okolností je, že autorka je žena a ženská je i hlavní protagonistka pí Dagny Taggartová. Díky tomu je ideologický tón románu vyvážen zábavnou linii milostného života pí Dagny Taggartové. Na jednu stranu se tam jde správně k věci (pokud tedy není nápadník nějaký odporný liberální intelektuál, ten nemá šanci; ale jakmile se ti správní dotyční dva manageři setkají na pracovišti, tak není k aktu nikdy daleko – protože práce je jediná smysluplná činnost, jsou při ni šťastni a navíc je třeba se osvobodit od zvrhlé staré morálky, která žádala sebeobětování druhým). Navíc kniha přináší pohled na milostné záležitosti, který bych označil nekorektně jako tradičně ženský: rozhodně, kdyby knihu napsal muž, tak by tam nebylo tolik zvolna se rozvíjejících úvah o nejasných vnitřních pocitech sl. Taggartové, které ji naplňují (přestože se snaží soustředit na rozpočet nové železniční cesty) při pohledu na vypracované šlachovité tělo příslušného pana podnikatele, kteréžto tělo se skrývá pod košilí a volnými kalhotami, přičemž tyto pocity se pomaloučku překlápí do jasnějších záležitostí. Já jsem se rozhodně bavil dobře.

-          Myslím, že pro obyčejného člověka, jako jsem já, nikdy neškodí si připomenout, že můj blahobyt a civilizační výdobytky závisí na znalostech a dovednostech odborníků a výjimečně schopných lidí. V Atlasově vzpouře se vysoko cení i humanitní dovednosti, ale přeci jen základem jsou technici. Škoda, že nejsem elektroinženýr: elektroinženýři by měli Atlasovu vzpouru číst jako pomůcku pro nafukování ega, protože na mizení jejich dovedností a znalostí je asi nejnázorněji ukázána jejich vzácnost a hodnota.

Knihu určitě doporučuji, změnila moje vnímání politických problémů. Už vždycky, když uslyším o regulaci ekonomiky, tak mi bude v hlavě znít ten totálně odmítavý hlas pí Randové, na který se nesmí zapomínat. Pokud rádi o knihách konverzujete s přáteli, nedovedu si představit podnětnější téma než právě Atlasovu vzpouru.

Je třeba otázkou, jaké politické názory by pí Randová měla na dnešní globalizaci: na jednu stranu mocně podporuje volnou hospodářskou soutěž, ale současně má – na dnešní dobu zcela nekorektní – opovržení vůči chudým zemím, např. vůči Mexiku či Indii, takže těžko si představit, že by bezvýhradně podporovala volný obchod s takovými zeměmi nebo dokonce třeba s Čínou. Spíš bych tipoval, že pí Randová by byla trumpovka – avšak jisté to není, protože pí Dagny Taggartová myslím někde v knize třeba říká, že by v Mexiku nechala jezdit více vlaků, kdyby na tom vydělala.

Kniha je přeci jen starší v tom smyslu, že není napsaná tak, aby chytila čtenářovu pozornost na první stránce něčím strhujícím tak, jak se dělají úspěšné knihy dnes. Takže není úplné snadné se do ní začíst; kdo s tím bude mít problém, může třeba zkusit kombinaci eknihy a čtení syntetickým hlasem, jako se to osvědčilo mně.

První věta knihy: „Kdo je John Galt?“

Poslední věta: Zvedl ruku a nad zpustošenou zemi nakreslil do vzduchu symbol dolaru.



Databáze knih: 86 % (ze 40 hodnocení)
Goodreads: 73 % (ze 269 015 hodnocení!!)

4 komentáře:

  1. Knihu jsem četla loni a líbila se mi. Protože jsem člověk žijící totálně mimo realitu, tak nevidím ty spojnice mezi názory a postřehy z knihy a současnou situací. Při čtení jsem si jen užívala popisy (mám ráda železnici), žasla nad tím, na jaké úrovni byli postavy v knize schopny mezi sebou komunikovat a dost často se divila, jak jsem schopna si užívat čtení takové knihy!
    Pěkně a vtipně napsaná recenze. A obdiv nad tím, že jste to poslouchal jako audioknihu - nebyla bych vůbec schopna se na to takto soustředit.

    OdpovědětVymazat
  2. Velmi vtipná shoda okolností :D :D :D :D Když jsem chtěla zveřejnit svůj komentář, musela jsem dokazovat, že nejsem robot tím, že jsem z nabízených obrázků měla vybrat ty, na kterých je vlak :D :D :D

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za pochvalu! :-) Je pravda, že krása železnice taky důležitým aspektem té knihy, to jsem zapomněl uvést.

    Zajímavé je mimochodem srovnání s tím pokusem o zfilmování - rozhovor na 20 stránek tam musel být zkrácen na 4 věty... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. ani na databazeknih v komentaroch, ani tuna v recenzii nikto nespomina, ze autorka si tuto knihu dlho pripravovala a ku koncu ju dopisala nafetovana.
    sam som to necital este, len som sa k tomu dostal skrz http://www.ebtx.com/dking/tframe.htm A Guide to the Philosophy of Objectivism by David King

    "zdroje":
    http://randwatch.blogspot.co.uk/2011/03/was-ayn-rand-drug-addict.html
    http://www.slate.com/articles/arts/culturebox/features/2013/daily_rituals/auden_sartre_graham_greene_ayn_rand_they_loved_amphetamines.html

    Was Ayn Rand a Drug Addict?
    In addition to her indisputable addiction to nicotine (she was a chain smoker) there’s no question that Ayn Rand was a habitual consumer of amphetamines starting in 1942, when she was prescribed Benzedrine for weight loss (a common medical practice in that era) and discovered that it gave her the energy to put in the long hours needed to finish the first of her two major novels, The Fountainhead. Rand liked the boost that “speed” gave her, and from that time until at least 1972 – a period of 30 years – she continued to use amphetamines, moving on to Dexedrine and Dexamyl.

    She certainly did not take the street drugs to which the term ‘speed’ is more commonly applied.”

    Evidence from more impartial sources, however, indicates that at times Rand used amphetamines heavily – at least heavily enough to cause her friends to be deeply concerned. One of them, the journalist Isabel Patterson, wrote to her: “Stop taking that Benzedrine, you idiot. I don't care what excuse you have – stop it.”

    ps. to len tak pre info, pretoze 5+ ludi komentuje knihu, ze sa im pacila no odradil ich 70 stranovy monolog a podobne.

    OdpovědětVymazat