A tak to jede dál. Čtenářská potřeba dobrodružného příběhu je naplněna.
Ku prospěchu věci se však postupně text vzdaluje od toho, že by se osudy postav jen předvídatelně zapletly a zase rozpletly. Naopak: prakticky v žádné chvíli jsem nedovedl při čtení předvídat, co se stane dál. Tempo vyprávění se zrychluje a postupně se vzdaluje od prostého popisu, co se dělo napřed a co potom. Čtenáři se postupem doby ukazují jen jednotlivé scény, menší a menší střípky, z nichž si domyslíme sami, co nastalo v mezidobí.
Někdy je dokonce naznačen nějaký (docela významný) prvek zápletky, který však následně (ledaže jsem něco nepochopil) zůstane dále nevyužit. To mi připadalo zvláštně svévolné a marnotratné - ale nestěžuji si.
Po určitou dobu doprovází děj svého druhu malý metaromán: události v kosmické lodi Persepina reflektuje mnoho cestujících na lodní počítačové síti. Jeden z nich přepisuje skutečné události do podoby tzv. Kroniky; Kronika je populární a podává čtenářům aktuální dění v podobě zjednodušeného románového či přímo legendárního klišé:
Když Waco narazil na Kroniku letu Proserpiny poprvé, nejprve se naštval, ale pak se proti své vůli začetl. Jak se před ním odvíjel barvitý kaleidoskop příběhů jen volně inspirovaných realitou, uvědomil si, že tohle je vlastně to nejlepší zpodobnění skutečnosti, jaké zatím viděl. Protože v podání Kroniky byli všichni, naprosto všichni hrdinové konající chrabré skutky. Nebyl tu prostor pro zbabělost, únavu, vztek, chyby a výčitky svědomí, nedostaly se sem trapné scény a ošklivá rozhodnutí. Ne, tady byli všichni hrdinové.
Nikolaos nezdechl jako pes na mozaiku, ale po probuzení byl ještě při vědomí a na smrtelné posteli odevzdal Proserpinu do rukou Teirangovi jako tomu nejlepšímu, kdo ji mohl dovést k cíli. Totéž učinil i Fullbright, když prohlásil, že loď potřebuje celého kapitána, Davis místo zlomeniny ruky přišel jen k pár škrábancům, když s nasazením života zachraňoval krasavici uvízlou v ledové puklině, a Teirange na ty dva samozřejmě počkal, neobětoval je kvůli bezpečnosti ostatních lidí ve člunu, jak by to udělal doopravdy.
Možná toto zamyšlení hlavního hrdiny mi může posloužit jako vodítko, jak Zprávu z Hádu charakterizovat. Je to dobrodružná sci-fi opera s důrazem na provozní civilní, praktickou stránku vedení takového letu. S nadsázkou bych mohl mluvit o výrobním románu z prostředí kosmické lodi, protože jsme svědky porad vedení, střetů různých ambicí, přepracování managerů, uvažuje se, jak z psychologického hlediska prezentovat cestujícím špatné zprávy apod.
(Snad by se dalo spekulovat, jestli bylo jedním z cílů autorky oslavit práci techniků či lidí odpovědných za vedení, kteří musí problémy rychle a spolehlivě řešit, a ne jen o nich mluvit.)
Nerad bych však zmínkou o výrobním románu odradil čtenáře, kteří o něco takového (na rozdíl ode mne) nemají zájem: v naprosto převážné části jde o správnou sci-fárnu: kolonizuje se planeta, bojuje s emzáky, znovubuduje civilizace.
V závěrečné části je použit hezký motiv, že jedna postav se nechává vždy na padesát let zmrazit a pak se na krátký čas probudí, aby pozorovala, jak se v mezidobí vyvinula lidská kolonie na cizí planetě. Dojem z tohoto efektu je téměř filmový.
Zprávu z Hádu mohu doporučit.
První věta knihy: Kosmická loď Proserpina vypadala jako nakřápnuté vajíčko.
Poslední věta: Možná konečně uvidím Nový Zéland.
Databáze knih: 79 % (z 19 hodnocení)
Goodreads: 80 % (z 15 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat