20. února 2016

Za okraj světa (Edita Dufková)

Proč by měl někdo číst sbírky sci-fi povídek začínajících českých autorů? Odpověď není jednoduchá.

Na uvedenou otázku jsem musel myslet, když jsem otevřel knihu Za okraj světa pí Dufkové, která vyšla právě před deseti lety jako její prvotina. Provedení knihy jako by říkalo, že u takovýchto nakladatelských projektů (míněno vydávání sbírky českých sci-fi povídek jako autorské prvotiny) vládne nejspíš předem nejistota o poměru hodnoty papíru a hodnoty písmenek na něm vytištěných: papír knihy je nevalný, stránky občas nerozřezané, tisk je malým písmem s minimálním místem nechaným na okrajích.

Komu to připadá nefér, ať nehází kamenem, ale nechť vezme vlastní peníze a sám vydává prvotiny domácích sci-fi spisovatelů!

Sluší se tedy odpovědět, proč jsem tedy takovou knihu četl já? Protože knihu vlastníme a ku četbě mi ji doporučila sečtělá mangelka s tím, že pí Dufková píše skvěle.

Snad se nikdo neurazí, když dodám, že na mě marketingově zapůsobil i životopis autorky, který vykresluje neuvěřitelnou superženu: studium plazmatu a termonukleárních reaktorů na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, spisovatelství a k tomu společenský tanec. (Ve své prostotě bych si myslel, že takto elitní kombinace existuje jen v nadsázce, například ve filmech s p. Leslie Nielsenem.)

Knihu jsem přečetl s radostí během jednotýdenního dojíždění do práce a zpět. Nejvíce se mi líbily asi dvě věci.

Jednak souhlasím s mangelkou, že autorka píše ve skvělém pevném a neměnném stylu. Vypravěč hovoří v pomalém tempu, s naprosto pokerovou tváří: nechává absolutně na postavách, ať trpí, bojují, snaží se - prostě ať se samy předvedou, co vykřesají ze svých bolestivých osudů ve hře s nemilosrdnými pravidly.

Přiznávám, že místy bylo toho ostří na mě až trochu moc. Jsem měkota: i v beletrii mám například raději, když lupiči nepohodlného hlídače spoutají, než když ho hned zastřelí.

Druhak obdivuji metodu, jakou se autorka popasovala s pastí, kterou klade povídka jako žánr. Sám pro sebe si toto nebezpečí označuji jako past detektiva p. Štiky. Když má být v povídce dotažena zápletka do konce, občas tím vzniká nedobrý dojem. Moc povídek jsem v životě nepřečetl, ale třeba i detektivní povídky od takové velmistryně, jakou je pí Christie, působí často nechtěně komicky (úplně jako dětské rychlodetektivky s p. Štikou), když na konci přinesou vyluštění hádanky.

Naproti tomu povídky Za okraj světa se šikovně vyhnuly tomuto riziku tím, že zápletku začasté nechávají nevyřešenou a otázky nezodpovězené. Povídky nesměřují ke zbrklému vysvětlení všeho za každou cenu; jsme svědky scén, z nichž každá by stejně jako povídkou mohla být i expozicí románu.

Jako perlička pro čtenáře je na závěr knihy připojeno několik krátkých minipovídek, částečně mimo žánr fantastiky. Myslím, že nejsou přidány nadarmo: jde většinou o poetické chmurné texty na téma umírání a smrti. Tím se do ostřejšího světla dostávají pro čtenáře i motivy předchozích příběhů.

Vím, že pí Dufková po Za okraj světa již vydala i román (který mi rovněž mangelka doporučovala, ale který nevlastníme). Doufám, že budu mít příležitost si ho přečíst.

Povídkový sborník Za okraj světa doporučuji.

Databáze knih: 75 % (11 hodnocení)
Goodreads: 56 % (9 hodnocení)

První věta knihy: Necelou hodinu poté, co obrovské bílé slunce zmizelo za obzorem, otevřela stanice svá vrata.

Poslední věta: Jak jinak...




Žádné komentáře:

Okomentovat