Mlýn na mumie (Petr Stančík)

Jak jsem ke knize přišel, aneb nudný začátek.



Ke knize Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana od p. Stančíka jsem přišel tak, že jsme si ji koupili. Koupili jsme si ji z toho důvodu, že na klímovský večírek ji přinesl p. president Rampas a p. domácí si v ní zálibně četl. Tak jsme si v ní následně též četli a oba s mangelkou nás zaujala.

Jelikož jsem znal od autora starší knihu Admirál čaje, byl jsem zvědav, kam se po letech vyvinul. Hlavně, když tentokrát to vypadalo na konvenčnější text, který by mohl být k čtenáři přívětivější než zašmodrchaný Admirál čaje.

Knihu jsem přečetl s chutí, ale jsem v rozpacích, jak ji chápat. Syžetem jde zhruba o detektivku s pátráním po sériovém vrahovi. Prostředím příběhu jde o tradiční román o magické Praze. Všudypřítomný je tichý humor a úplně nejvíc hra.

Autorův výraz je však zcela pokerový, nikdy nedá najevo, co si tedy ve skutečnosti myslí, a nic nesdělí přímo. Jen si se vším hraje, zcela libovolně.

V tomto punktu nespadá Mlýn na mumie úplně do mého obvyklého oblíbeného stylu: já si libuji v zaujatém vypravěči, psychologickém románu a olympských moudrostech o životě a světě. Takových věcí se však p. Stančík nedopouští ani omylem (vyjma vymyšlených citátů v záhlaví kapitol). Možná tím směrem kousek nakročil na jednom místě, které mi přišlo z celé knihy nejvtipnější. Ve strachu před nepřítelem opustili Prahu všichni úředníci, včetně lékařů. Komisař Durman tak zorganizuje správu města z pacientů blázince.

Durman si všiml zajímavějšího jevu - že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté, neschopní empatie a nutkavě opakující stále stejné vzorce chování, mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky.

 Nové vedení ústavu projevilo pro Durmanovu reformu státní správy naprosté pochopení. Hned po obědě začali šílenci spolu s ostrostřelci hlídkovat po celé Praze a do večera byl ve městě obnoven zákon a pořádek.

 Komisař si tím jenom potvrdil dávné podezření, že stát vynalezli blázni.

I když je vlastně pravda, že sentencí o světě je v knize docela hodně, protože každá kapitola má důkladné motto. Toto motto tvoří vždy provokativní hláška ze spisů tajného řádu ovládajícího svět (řád se nazývá Ordo Novi Ordinis), což ve spojení s krvavým dějem můžu chápat jako ohlas p. Váchala anebo p. Browna, dle chuti.

Příklad jednoho motta:

Víno bez sudu se rozteče. Sud bez vína rozeschne. - Takové moudro může znamenat cokoliv. Použij ho vždy, když nevíš, co říci. (Rétorika pro agenty ORDO NOVI ORDINIS).

Když odhlédnu od těch mott, kniha se věnuje výlučně smyslovým, prvoplánovým prožitkům: hlavní hrdina, český policejní komisař Durman, v každé z krátkých kapitol střídavě důkladně vychutnává jídlo, důkladně smilní, pak trochu vyšetřuje a zase od začátku. Vyprávění je naprosto věcné, mužné, nesentimentální.

Těžko je pro mě formulovat, co by mohlo vlastně být tématem p. Stančíka v této knize: možná ukazuje na společnosti tradiční Prahy (děj se odehrává v r. 1866 na pozadí prusko-rakouské války), že v moderní době autor postrádá jednoduchý živočišný přístup k životu bez modních sebeanalýz a pokrokových ideologií.

Zajímavé je, že přestože se autorský hlas i protagonisté staví s oblibou na autoritářské a konzervativní pozice, nositelé řádu a autority mu vycházejí spíše ploše; zato nejpřirozeněji a s citem podané jsou okamžiky, kdy se kniha dostává do polohy klasického sociálního románu 19. století: hlavně když komisař Durman chodí (opakovaně) oznamovat chudým rodinám smrt jejich blízkého.

Mlýn na mumie je docela výjimečná kniha a mohu ji myslím doporučit.


První věta knihy: V jediném okamžiku: komisař Durman si zapálil doutník.

Poslední věta: Naopak ho stupňoval, dokud se na svém vrcholu neproměnil ve slast, a tu si pak zvolna vychutnával koňakovými doušky.