11. května 2014

Statusová úzkost (Alain de Botton)

Pan de Botton je světově slavný esejista. Jeho knihou Architektura štěstí jsem byl bezmezně nadšen a koupil jsem ji celkem asi v osmi výtiscích a rozdával jsem je jako dary přátelům a známým. Architektura štěstí je myslím oblibená; ale současně vím, že u některých jeho jiných knih jsem zaznamenal rezervovanější reakce.


Nyní jsem se pustil do četby jeho práce Statusová úzkost, která zatím česky nevyšla (v originálu vyšla v r. 2004) a na niž jsem slyšel několik doporučení.

Kniha se mi líbila hezky a mohu ji každému s klidným svědomím doporučit.

Měl jsem trochu problém s hlavním pojmem "statusová úzkost". Statusová úzkost mi pořád připadá dosti abstraktní pojem a špatně si představuji, jak přesně se mě týká.

Pan de Botton se tímto pojmem zabývá v první části knihy. Říká, že naše sebehodnocení do velké míry odráží názory jiných lidí na nás. Originálně uvedl do souvislosti s těmito úvahami dřívější módu soubojů: souboje označuje za extrémní statusové myšlení, kdy nesneseme pomyšlení na to, že ostatní o nás jakkoli pochybují a takovou pochybu musíme řešit soubojem na život a na smrt.

V první části knihy autor přednáší svůj pohled na historii lidského vnímání statusu: že v tradičních společnostech bylo místo ve společnosti dáno narozením a málo se měnilo nahoru a dolů. Že svoboda a rovnost příležitostí v moderní průmyslové společnosti přinesla nízkým vrstvám možnost společenského vzestupu, ale odvrácenou stránkou této možnosti je právě úzkost ze ztráty statusu. Popisuje i s tím spojené změny ideologie, kdy moderní meritokracie spojuje s chudobou i morální opovržení, protože úspěch je naopak zasloužen lidskou kvalitou.

Jelikož lidé jsou citliví na opovržení jiných, nabízí autor alternativní systémy, které mohou poskytnout jiná kritéria pro vlastní hodnotu a životní úspěch i těm, kteří by jinak mohli platit za lúzry a nuly.

Alternativních hodnotových systémů dle p. de Bottona je pět:
- filozofie (kupř. vysvětlíme si, že průměrný člověk je pitomý, takže si pěstujeme osobní výlučnost),
- politika (kupř. označíme horní vrstvy za úspěšné nespravedlivě a bojujeme za změnu),
- umění (kupř. odhalíme krásu obyčejných lidí a věcí),
- náboženství (kupř. perspektiva smrti) a
- bohéma (provokativní životní styl).

V hlavní části publikace pak probírá těchto pět systémů jeden po druhém podle toho, co nám mohou přinést pro sebehodnocení.

Jak už jsem psal, dovedu se obejít osobně i bez pojmu statusová úzkost. Ten úvodní výklad o statusu jsem si přečetl, ale neohromil mě. Ale moc se mi líbí jeho úvahy o různých hodnotových žebříčcích: pro sebe si téma vykládám prostě jako, co nám může pomoci snášet životní útrapy.

Podle toho, co jsem zatím četl, nejsilnější stránkou p. de Bottona je zamyšlení nad tím, co člověku přináší krása věcí kolem něj, ať už umění nebo design spotřebního zboží. To předvedl i v Architektuře štěstí (vyšla dva roky po Statusové úzkosti), která je celá o vlivu architektury na člověka. I ve Statusové úzkosti představuje tato tématika (tj. vliv krásných věcí na člověka) dle mého názoru vrcholy knihy.

Například v pasážích o umění cituje např. p. Matthew Arnolda, který v polovině 19. století psal, že

velké umění je ve skutečnosti účinným lékem na nejhlubší napětí a úzkosti života. Jakkoli nepraktickým se [umění] jeví ..., dovede poskytnout příjemcům dokonce i vysvětlení a řešení existenčních potíží.
Každé velké umělecké dílo, tvrdil Arnold, se vyznačuje (přímo nebo skrytě) "touhou odstranit lidské omyly, vyjasnit lidskou zmatenost a zmírnit lidskou bídu," a právě tak všichni velcí umělci jsou prodchnuti "touhou zanechat svět lepším a šťastnějším". Ne vždy si tuto ambici uvědomují ..., ale v jejich dílech je téměř vždy obsažen protest proti statu quo, a podnět pozorovateli, aby upravil svůj přístup, ponaučení, jak vnímat krásu, pomoc v chápání bolesti nebo oživení jeho citlivosti, posílení schopnosti soucitu a obnovení jeho morálních měřítek pomocí smutku či smíchu. Arnold uzavřel svoji argumentaci myšlenkou, na níž je založena i tato kapitola: umění, tvrdil, je "kritikou života".

V kapitole o politice se věnuje mj. tomu, co nám přináší kritika konzumní společnosti. Napřed ale nezapomene tuto kritiku krásně relativizovat, byť jenom poznámkou na okraj:

... bodem, který považuji za zatím nedostatečně zpracovaný, je, že člověk musí být obzvláštním skrblíkem, aby ho nezasáhla například hebkost kašmírového svetru nebo krása palubní desky automobilu při noční jízdě po dálnici.

V nejlepší de Bottonovské tradici se k tomuto motivu o pár stránek dále vrátí a krásně ho rozvine:

Nejelegantnější a nejluxusnější vozidla nám nemohou poskytnout ani zlomek takového uspokojení, které čerpáme z dobrého vztahu, stejně jako nám stěží poskytnou nějakou útěchu po domácí hádce nebo rozchodu. V takových chvílích můžeme dokonce pociťovat odpor k úžasné efektivitě auta, sofistikovanému klikání jeho ovladačů a propracovaným údajům palubního počítače.

Hezkých formulací je kniha plná. Ohledně konzumní společnosti jsem si třeba založil větu, co nám zamlčuje reklama (a proč tedy nevadí, když nemáme peníze na všechny ty drahé věci z reklam):

Především však reklama před námi zamlčuje naši tendenci přestat být vzrušováni jakoukoli věcí po chvilce, co jí vlastníme. Nejrychlejším způsobem, jak přestat něco vnímat, je koupit si to. ... Jsme sváděni k víře, že některé úspěchy a majetek nám poskytnou trvalé uspokojení. Je v nás vzbuzována představa zdolávání příkrého vrchu, na jehož vrcholu dospějeme na širou náhorní plošinu, kde strávíme zbytek života; nikdo nás neupozorní na fakt, že velice brzo po dobytí vrcholu budeme znovu staženi zpět do nových údolí úzkostí a tužeb.

Z klasické politické literatury si bere citáty o dvorských intrikách p. Machiavelliho a jemu podobných, aby ilustroval, jak se máme chovat jako zaměstnanci velkých korporací.

Z kapitoly o náboženství jsem si poznačil:

Myšlenka na smrt přináší autenticitu do našeho společenského života: asi není lepší způsob, jak si vyčistit diář, než když bychom se zamysleli, kdo z našich známých by se obtěžoval nás navštívit nemohoucí na lůžku v nemocnici.

Jak jsem psal shora, kniha je vynikající. Autor má úžasný dar aktualizovat a vysvětlovat myšlenky starých autorů; většina tezí je vyjádřena výtečně zvolenými citáty ze starých knih, nejen novým textem p. de Bottona. Text je ilustrován exkluzivním výběrem výtvarných uměleckých děl.

Docela zábavná (a docela dvojsečná) mi připadá i ta výchozí situace, že filozofie, politika, umění, náboženství a bohéma jsou šance k úspěchu pro ty, kteří to jinak nedokáží. Dovedu si představit, že ve švýcarské vlasti pana autora by se to dalo vyjádřit třeba i slovy, že jsou dobré leda tak pro ty, co neuspějí jinak.

Přeji čtenářům i sobě hodnotný další týden.

První věta knihy: Definice. Status - pozice člověka ve společnosti; slovo odvozeno z latinského statum neboli postavení (minulý čas slovesa stare, stát).

Poslední věta: Poskytují nám přesvědčivé a útěšné připomínky skutečnosti, že existuje více způsobů, jak uspět v životě, a že jedinou cestou k úspěchu není kariéra lékárníka nebo soudce.

(Všechny překlady jsou mé vlastní, a tedy nutně nepřesné a kostrbaté.)



O dalších knihách pana de Bottona jsem psal zde:

Žádné komentáře:

Okomentovat