10. listopadu 2013

Pomníky a zapomníky ještě po 17 letech (ed. Kateřina Kuthanová)

Vždycky, když jsem omezoval knihovnu jen na pár poliček, tak jsem do nejužšího výběru dával zábavnou knihu Pomníky a zapomínky (od pánů Hojdy a Pokorného - psal jsem o ní zde) o osudech českých pomníků. Vyšla v polovině 90. let, čili čas zábavnost tématu již dostatečně prověřil. Proto jsem si jistě nechtěl nechat ujít aktuální výstavu Metamorfózy politiky – pražské pomníky 19. století autorky Kateřiny Kuthanové.



Jelikož s našimi dítky nelze dost dobře navštěvovat výstavy bez toho, abychom se tam dopouštěli výtržností a rušení, tak jsem uvažoval, zda na výstavu obětuji převzácný kousek osobního volna, když byli u nás na návštěvě naši a hlídali. Vyšší prioritu než courání po výstavách má však tělocvik. Nakonec jsem toto zásadní životní rozhodnutí vyřešil myslím velice pěkně: k výstavě je veliký katalog za cenu ne moc převyšující vstupné pro dva. Takže jsem o osobním volnu vyjel na kole a stavil se cestou v Nostickém paláci pro katalog.

Už z upovídaného úvodu musí být čtenářům jasné, že tento příspěvek píšu jako malou osobní oslavu osobního volna sedě při nedělním flákání v dětském koutku. Takže budu i v dalším psaní co nejrozvláčnější a článek bude neúnosně dlouhý.

Katalog obsahuje předmluvu a devět textů na různá pomníková témata. První dva texty jsou právě od pánů Hojdy a Pokorného – evidentně nezanedbali opečovávání pomníkového tématu ani po letech. Na Pomníky a zapomníky se jako na hlavní literaturu odkazovalo i ve většině textů v katalogu.

V předmluvě je vymezeno období, kterým se výstava a katalog zabývaly: a sice doba od prvního moderního veřejného českého pomníku, kterým je Přemysl Oráč ve Stadicích (1839 - 41) do r. 1918. Hlavním pomníkářským textem je Mor pomníkový od p. Šaldy ze Šaldova zápisníku z let 1928 – 29, bez jeho znalosti nelze o českých pomnících psát. Ještě jsem ho nečetl, dávám si ho do seznamu k přečtení.

P. Pokorný píše o politických okolnostech zřizování pomníků. Myšlenka na pomník p. Jungmannovi vznikla jako reakce na německé pražské oslavy stého výročí narození p. Schillera. Situace byla taková, že oslava položení základního kamene musela být úředně povolena, přičemž úřady držely veřejnost v šachu a všem bylo jasné, že podmínkou je klidný průběh oslav německých studentských spolků. Vůbec pro mě osobně je hlavním přínosem knihy, že jsem si začal prohlížet Jungmannův pomník, kolem kterého mnoho let chodím lhostejně denně do práce a z práce. Pěkně též ukazuje změny ve společnosti, že třeba na odhalení pomníku p. Radeckého (jednoho z nejstarších pražských pomníků) se zblízka účastnila jen pozvaná honorace; Malá Strana byla uzavřena pro dopravu a lid se mohl koukat jen z tribun. Později už byly pomníkové akce lidovými oslavami.

Významný ve své době byl pomník p. Jungmanna. Jak jsem pochopil, nebylo úplně neobvyklé, že největší vzrušení okolo pomníků je v době, kdy se začínají stavět. Ale po letech, když jsou dokončeny, často už nikoho moc nezajímají. P. Jungmann byl prvním buditelem takto poctěným: při položení základního kamene v r. 1873 byl v předvečer velký pochodňový průvod a druhý den též průvod.

Do čela [průvodu] se zařadili sokolové, následovaní městskými ostrostřelci, členy čtenářských, měšťanských a řemeslných besed, učiteli všech pražských škol včetně univerzity a techniky, studenty, zpěváckými spolky, vysloužilci a deputacemi záložen. Průvod uzavíraly dělnické spolky. Průvod vyšel z Mariánského náměstí a přes Klementinum dorazil na Františkánské (dnes Jungmannovo) náměstí, kde měl pomník stát, poblíž domu, kde oslavenec žil a zemřel. ... Druhý den, v neděli, vyšel ráno průvod až z Letné. Zúčastnilo se ho mnohem více lidí; jestliže v sobotu trvalo, než průvod přešel kolem pomníku, tři čtvrtě hodiny, mohl v neděli divák sledovat pestrou podívanou celé dvě hodiny.

Když se dívám na seznam účastníků průvodu, tak si říkám, že většina těch spolků a institucí dnes prakticky neexistuje. Kdo by přišel dnes do nějakého takového průvodu v Praze a jak bychom je označili?

P. Hojda má text o organizaci výstavby pomníků a jejich financování. V této části mě pobavil nejvíc příběh Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Je to první pomník, který jednoznačně vznikl jako iniciativa zdola. V osobě p. Schwarzenberga se ta historie navíc pojí s dnešní politikou. Iniciativa ke zřízení Husova pomníku vznikla jako občanský protest proti výroku prince Karla Schwarzenberga v českém zemském sněmu; když se na sněmu v r. 1889 diskutovalo o tom, jestli na nové zemské muzeum má být umístěna pamětní deska husitům, tak p. Schwarzenberg pronesl okřídlený výrok o husitech jako o tlupě lupičů a žhářů. V reakci na to se štamgasti pražského hostince U Fleků rozhodli začít sbírat po krejcaru na Husův pomník. Výzva měla obrovský ohlas a rychle se sešla velká částka, která umožnila začít pomník stavět.

P. Hnojil píše o nejstarších pražských pomnících, hlavně od bratří Maxů,tedy o p. Radeckém a o císaři Františkovi (I. rakouském, II. a posledním římském  – srdečně zdravím Lenku!; některé rodinné tradice budou patrně infekční:-) ). Upozorňuje, že jejich práce byla kvalitní a měla mezinárodní ohlas.

Pomník Věrnosti v Temešváru - p. František Josef I.
sám doporučoval udělat ho dle vzoru pomníku Františka I. (až II.)
na Smetanově nábřeží v Praze.

Pí Kuthanová popisuje "souboje" o pomníkové zakázky mezi p. Myslbekem a p. Schirnichem. Setkali se v soutěži o Žižkův pomník v Táboře a následně v Čáslavi. (Myslbekův p. Žižka na táborském náměstí se rozpadl v r. 1878 po necelém roce od slavnostního odhalení, protože byl z nekvalitní slitiny udělané pod cenou pražskou slévárnou Grünn. Odlévání pomníků je zajímavou linií procházející celou pomníkovou historií: jde o náročný výkon a nejstarší pomníky se zadávaly k odlití do Německa nebo Vídně. Postupně bylo součástí pomníků i odlévání nacionálně českými firmami, když zadavatelé prověřovali národnostní složení vlastníků a zaměstnanců.) Nejslavnějším jejich střetnutím byl sv. Václav. Původně byl koncipován jako součást budovy Národního muzea. P. Myslbek si prosadil, že socha byla umístěna na exponovanější místo níže na náměstí. Tuto kapitolu považuji za možná nejvydařenější z celého katalogu. Plasticky ukazuje, co všechno zahrnovalo vytvoření takové sochy jako je vévoda české země: jak p. Myslbek na jednu stranu prokázal jasné názory, které si prosadil zcela proti původnímu zadání (umístění sochy nikoliv před Muzeem), přičemž musel přesvědčit zadavatele a jeho poradce, což zahrnovalo mnoho disputací i s lidmi nesympatickými či s konkurenty. Současně však ukazuje, že p. Myslbek si za léta příprav a postupného vývoje návrhu pomníku odnesl z těch debat i mnoho přínosného. Byl schopen poznat, co p. Schirnich udělal v původní soutěži lépe a přenesl to pružně do své práce, ku prospěchu nakonec úspěšného veledíla.

Alternativní pan sv. Václav - v původní soutěži prý u veřejnosti úspěšnější než ten od p. Myslbeka.

P. Krummholz pak píše o pomníkových vizích p. Suchardy. P. Sucharda už tvořil v pozdějších fázích, kdy pomníky zadávala a financovala velkoryse Praha, ovládaná již českými politiky. Tak vznikl i drahý a veliký pomník p. Palackého, který je podrobně rozebrán; tato kapitola mě inspirovala k pěkné pražské podzimní fotovycházce (psal jsem o ní zde). P. Sucharda plánoval i podivný pomník umřelému národu na Bílé Hoře. Jsem rád, že monumentální národní hrob se nepostavil, protože myšlenka o obrovské tragédii na Bílé hoře není moc přesvědčivá a patetická žulová mohyla se schodištěm, věčnými ohni a mrtvou Čechií v hrobě by vypadala trapně.

Zamýšlený pochozí národní hrob.


P. Šámal má kapitolu o pomníkové tvorbě p. Šalouna. Pro mě bylo zajímavé, jak dlouhá cesta vedla k definitivní podobě Husova pomníku.

P. Vlnas rekapituluje veřejnou debatu o umístění Husova pomníku (položení základního kamene bylo panslavistickou a protikatolickou slavností) do blízkosti mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

P. Krummholz přestavuje organické pomníky p. Bílka. Pochopil jsem, že p. Bílek tvořil dle vlastní kombinace vyhroceného spirituálního a národního přesvědčení. Kamarádil se s p. Zeyerem a s. Jebavým (který raději publikoval pod nickem Březina), s nimiž si v těchto věcech liboval.

Poslední kapitola od pí Stehlíkové ukazuje dobovou módu miniatur pomníků.

Knihu doporučuji, protože texty jsou hodnotné. A 245 fotografií zachová nastálo výstavu v domácí knihovně. Zájemci o téma si z katalogu odnesou též mnoho tipů pro další četbu.

Žádné komentáře:

Okomentovat