22. října 2012

Sekyra (Ludvík Vaculík)

Román Sekyra od p. Vaculíka mám už hodně let – vůbec si nepamatuji, kdy jsem si ho koupil. Celou dobu jsem ale neměl chuť se do téhle knížky začíst. Takže při posledním stěhovacím třídění jsem ji určil k vyhození. Nakonec jsem ji na poslední chvíli přeci jen ještě z balíku vyndal a zachránil.

Poté, co jsem byl – samozřejmě směšně opožděně - nadšen Českým snářem, byl jsem nyní zvědav i na tu Sekyru.

Asi jsem si ji koupil proto, že jsem někde musel číst, že je to druhé vydařené dílo p. Vaculíka (vedle Snáře). Píše to sám i na záložce tohoto vydání, že Sekyra je jeho první vydařený román a že se mu samému pořád líbí.

Mně se tato kniha také líbila hezky (závěr laboratorních prací). Vyšla poprvé v r. 1966, je autobiografická a popisuje příběh autorova otce, jak si ho syn zpětně vybavuje a co ho napadá při čtení dopisů, které otec psal před válkou z práce v Iránu.

Styl pana Vaculíka je dobře čitelný. Snad jen, že neuspokojuje mou touhu číst si krásné formulace a dokonalá vyjádření. Namísto toho všechno jenom nakousává a nic nedoříkává pořádně do konce. To však zase působí autenticky a osobně: s reálnými lidmi také spíše jen naznačujeme a nedeklamujeme každou banalitu.

Počítám, že klíčové dílo předsoučasného klasika, jakým je p. Vaculík, je určitě důkladně analysováno na akademické půdě. Takto blogově bych si poznamenal, že pro mě representuje literaturu reformních komunistů; těžiště příběhu je v 50. letech, kdy p. Vaculík st. (otec autora), chalupník a vesnická chudina, se pouští do veřejných funkcí. Členem komunistické strany byl v té době i p. Vaculík ml. (autor), který to popisuje z pozice první generace v rodině, která pracuje intelektuálně, neb byl journalistou v hl. městě Praze.
Chtěl bych sem dát dvě ukázky. Napřed jednu, kde jsem lehce nesouhlasil. A potom jednu, kde jsem se chechtal.

Dovolil bych si částečně polemisovat s následující úvahou o zakořenění člověka v rodné obci.

Tady je ložisko hmoty, z níž pocházejí atomy, které se shlukly v jeho tělo. Ejhle, proč tudy obcházely a chodily, naposledy chůzí osudovou a těžkou, jako je chůze slona táhnoucího ke hřbitovu slonů! A jak si mám já najít vysvětlení, že tudy pořád musím chodit, bez vynechání, a když některý rok vynechám, že je mi až zle? Co nadělám proti sobě?

Uvědomuju si, že na ledacos jsem se už lidí ptal, ale jedna otázka mi ještě nenapadla.
"Odkud vy vlastně pocházíte svými atomy?"

A oni budou hledat, až najdou překladiště vagonů, dalších zpráv o sobě nebudou mít. Protože brambory pro jejich duši mohly přijet z Vysočiny, fosfor na kostičky od některého moře. Celí jsou z dodaných surovin místo z nějakého údolí. Hrůza, vždyť čeho se v nich můžu dovolat? Ani se neptám, ale jistěže milují svá překladiště nákladů a rodné haldy škváry. A protože ty se mění, ba je dokonce záhodno je měnit, přijali tito lidé princip dorozumění až k vraždě. Ztrácím jistotu, že toužím po domluvě s nimi. Není domluvy se syntetickými lidmi.

... Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.

Myslím, že je příznačné, že toto píše někdo, kdo odešel z rodné vesnice živit se psaním v Praze. Moc tomu nevěřím. Můžu obdivovat něčí sepjetí s vesnickým bydlištěm; to vznikne těžko bez dlouhých let dřiny, kdy někdo se stará o své. Když někdo ale bude taková léta poctivě dřít ve svém oboru duševním a získá ve svém oboru světový rozhled, myslím, že může docílit neméně pevného zázemí jako ten sedlák.

A teď uvedu dvě krátké legrační ukázky, které mě pobavily v samotném závěru knihy, když autor uskuteční dlouho odkládanou návštěvu svého nejmladšího bratra, který je řidičem autobusu na malém městě.

"Teď bych vás rád seznámil s poměry v československém tisku," řekl jsem a zeptal jsem se, jestli je to bude zajímat. Oba rychle přisvědčili a švagrová přímo řekla:

"Já budu dokonca velice ráda, protože kdy sa o takovej věci člověk neco zdoví?"
Seznámil jsem je pravdivě s poměry v tisku.

Když jsem skončil, chvíli oba omráčeně mlčeli, než švagrová zavrtěla pomalu hlavou a řekla:
"To ti teda povím, ja valím oči!"

Na téže návštěvě je i motiv gulivárů, což je nějaké jídlo, které švagrová dobře vaří. Pořád se o tom mluví a autor neví, co to vlastně je.

Domů jsme došli asi o pět hodin později, než jsme slíbili. Bratrova žena už dávno ztratila radost z mísy gulivárů, s níž nás čekala. Byl jsem zvědavý, co to ty guliváry jsou.
Snědli jsme mísu gulivárů.

Když jsme snědli všecky guliváry, museli jsme si ihned jít lehnout a spali jsme tři hodiny.

Takže s pravdou o gulivárech to dopadlo pro čtenáře jako s pravdou o poměrech v československém tisku.
Závěrem bych ještě uvedl, že nevím, proč se kniha jmenuje Sekyra, kromě toho, že se tam vrací motiv rozřezávání a kradení cizího padlého stromu.

První věta knihy: Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče.

Poslední věta: Příště navštívím svého bratra, který je na Slovensku.

2 komentáře:

  1. Dobrý den, nevíte, kde by se daly podobné knihy patřící do zlatého fondu české literatury sehnat jako audioknihy? Mám to pro babičku, která už nemůže číst, ale hrozně ráda četla. Je to bývalá učitelka češtiny, takže má ráda přesně tuhle klasiku, o které celý život vyučovala. Moderní tituly jí najít dokážu, ale na klasiku jsem zatím moc nenarazila. Mám na mysli hlavně Vaculíka, Kunderu, Brtníka a další. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím, je to otázka zvyku, ale dle mého je nejlepší zavést si čtení eknih syntetickým hlasem. Já takto čtu většinu věcí - aplikací je spoustu, já používám na Androidu AIReader.

      Vymazat