Ježíš Nazaretský

Již sedmý speciální sešit Dějiny časopisu Spiegel, který jsem si pořídil. Ke koupi mě zlákalo i načasování tématu na sváteční dobu.

Tématický sešit je věnován p. Ježíši Nazaretskému jako historické postavě. Popisuje se především jeho život a skutky, vysvětluje se situace v Palestině v té době a maličko před a po. I tento sešit je dle mého názoru vydařený. Četl se mi nadmíru snadno a rychle.

Za výborný vydavatelský nápad považuju zařazení starých kolorovaných snímků z doby okolo roku 1900 - předpokládám, že to jsou nejstarší dostupné fotografie z Palestiny. Tou dobou tam ještě moderní doba nedorazila, takže si z toho čtenář může udělat reálný obrázek, jak mohla krajina vypadat podobně v době p. Ježíše Nazaretského.

Z mého pohledu nadbytečné a nesouvisející (vyjma časové shody) je v sešitě zase jednou převyprávění té slavné bitvy v Německu, kde Germáni vedení p. Arminiem slavně porazili r. 9 římskou armádu vedenou místodržitelem Germánie p. Publiem Quinctiliem Varem. Čímž se zastavila další expanze Říše prakticky na Rýně a zcela definitivně na Labi. Z dnešního pohledu to jasně hodnotím jako vítězství Pyrrha, i když německé srdéčko to jistě zahřívá, jací byli staří Němcové statní jonáci. (Vedlejší větou je zmíněn i náš vlastenec Marobud. Na mapce mu tvrdošíjně vyznačují jako důležitý bod Budějovice, asi Němci to považují za nejpravděpodobnější Marobudum).

Jediným drobným zklamáním ohledně obsahu pro mě bylo, že v sešitu se téměř vůbec nemluví o tehdejších konkurenčních kultech v Říši, které třeba koexistovaly s křesťanstvím a dost se mu určitě v mnoha  - až překvapivých detailech - podobaly. Mám na mysli toho Mithru a tak.

Ohledně p. J .Nazaretského je to čtení pěkné, avšak celkově hodně ve stylu "pokud jsou to ovšem Cimrmanovy boty." Jak se píše hezky hned v úvodu magazínu, kdo se s Ježíšem potkal, nikdy o něm nepsal; kdo o něm psal, nikdy se s ním nepotkal. Mezi příslušnými akademiky prý panuje celkem shoda jen ohledně jediného faktu života p. J. N., že existoval, tzn. že není jen literární postavou.

Napíšu si pár nesouvislých perliček:

- I když se právě kolem nás balí Betlémy s novorozeným Jezulátkem, p. Ježíš Nazaretský se nejspíš nenarodil v Betlémě, ale v Nazaretě. Betlém zvolil p. Lukáš, protože to mělo tehdy lepší image a zapadalo to do nějakých proroctví.

Vesnice Betanien u Jeruzaléma - foto kolem r. 1900. Tak prý mohl vypadat podobně Nazaret.

- J. N. vystupuje i v Koránu, tam jako prorok Issa. Prý jeho jméno se v Koránu vyskytuje častěji než jméno proroka Mohameda (asi si dělali v redakci der Spiegel čárky, vždycky když to jméno zaznělo).

- Ví se, že počátek letopočtu dle Krista stanovil (až) v r. 525 v Římě mnich p. Dyonisius Exiguus. Dle dnešních výpočtů trochu ujel a narození p. Ježíše Nazaretského se předpokládá r. 4 př. n. l.

- Dnes je to asi každému jasné, ale připomínají, že nebyla snadná cesta k uznání přirozeného faktu, že p. Ježíš Nazaretský byl Žid, dosti zbožný a že se obracel jen k židovskému národu. Zajímavé je, že prý v nějakých židovských spisech z doby oddělování křesťanů od židovské církve je později odmítán, že byl synem římského okupanta a Židovky - což jsem myslel, že vymysleli až Monty Python pro Briana.

Obraz "Dvanáctiletý Ježíš v chrámu" od Maxe Leiebermanna. R. 1879 to prý vzbudilo skandál,
že dítko vypadalo židovsky, a musel ho přemalovat, aby nemělo pejzy atd.

- Líbí se mi, když psaní o podobných tématech vezmou do ruky novináři, protože považují za věc cti vyjádřit se stručně a srozumitelně. Ohledně povolání p. J. Nazaretského píší, že byl "kazatel, léčitel a exorcista". Působil prý aktivně asi rok nebo dva.

Prodejci chlebových placek.

- Ohledně povolání p. Josefa, tj. otce, se přiklánějí k tomu, že byl spíše kameníkem než tesařem, protože v Galileji nebylo ani tehdy moc dřeva. Konkrétně píší, že p. Josef Nazaretský byl "kameníkem na montáži". Nazaret byla totiž jen vesnice. Ale v dochozí vzdálenosti bylo významné město Sepphoris, centrum mezinárodního obchodu, které tou dobou prožívalo relativní rozkvět a kompletně se přestavovalo.

Kameníci v Jeruzalémě - foto kolem r. 1890.

- Praktický život v době p. J. N. musel být strašně drsný ve všech ohledech. Ohledně daní píší, že na daních se vybralo kolem 50 % HDP. Což je samozřejmě srovnatelné s dnešní dobou, avšak dnes je většina z toho zase přerozdělena na veřejné služby, které si tehdy musel poplatník platit naplno ještě vedle. Daňovou zátěž podávají jako v podstatě klíčový motiv, proč musely tehdejší domácnosti stupňovat svůj ekonomický výkon. Daňové dluhy byly drsné a pravidelně podstatnou část obyvatel uvrhaly do bídy, kdy se živili jako nádeníci.¨

- Musel to být svět mladých lidí. Málokdo v té době přežil čtyřicítku.

- Jednu kapitolu věnují vínu, které mělo výjimečné postavení. Osobně mi je velice sympatické, že prý v antice se víno pilo prakticky výlučně s vodou, většinou v poměru 1:5. Už poměr 1:1 se považoval za trošku obžerství. Neředěné víno se konzumovalo především při náboženských obřadech, jinak ne.

- Popisuje se i historie nálezu a výzkumu kumránských svitků v jeskyni na břehu Mrtvého moře. Není v tom shoda, ale většinou se jejich autorství připisuje sektě esejských. Poslední várka svitků v jeskyni č. 11 prý odolávala dlouho průzkumům místních lovců pokladů, protože se nacházela schovaná pod metrovou vrstvou netopýřích exkrementů. Tzn. že ti vědci, kteří se pro ni tam vypravili ji vyhrabat, byli pro vědu hodně zapáleni a připraveni toho ale hodně obětovat ze svého životního komfortu. Ono nebylo prý úplně jednoduché to pak ani zblízka moc číst. V jednom článku je spekulace, jeslti Kumran a esejští nemohou mít něco spolenčné s p. Janem Křtitelem.

- Ohledně apokryfních evangelií (a že jich je!, to jsem mrkal) píší, že tam není nic, co by čtenáře mělo zajímat.

- P. J. Nazaretský prý působil většinu své aktivní doby na malém území několika desítek kilometrů v Galilei u jezera Genezaretského. Výhybal se městům, většinou chodil jen po vesnicích.

- Pěkný článek je věnován Dvanácti, neboli učedníkům. Že se s nimi sice počítá, ale moc toho o nich není a v evangeliích podávají výkon celkově velice matný a slabý, v lepším případě hrají roli nechápavých dr. Watsonů. Že ty hlavní organizační osobnosti se našly až později jinak. K učedníkům je uvedeno dle mého docela drsné hodnocení, které však myslím dává věrohodnou představu, jakou bych si udělal o těch reálných osobách.

Spolehnout se tak (pozn. míněno bezpodmínečně a ihned) na vůdce vyžadovalo obzvláštní míru nespokojenosti a touhy po dobrodružství, jakož i duchovní dezorientace. Charismatický Mistr mohl inspirovat učedníky k myšlenkám o jiném světě, avšak pozemské bytí těchto žebráků nebylo jistě žádnou lahůdkou; v nejubožejším oděvu, s bolavými nohami patrně i bez sandálů, nemluvě o pevných botách, bez peněz, bez jídla. "Pohleďte na nebeské ptactvo", káže Ježíš, "neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský otec živí." To zní skvěle dnešním křesťanům, kteří krátce po návštěvě mše opět srkají polévku z hovězích oháněk. Učedníkům však mohla tato slavná Mistrova slova z kázání na hoře občas znít spíše jako výsměch, když jim kručelo v žaludcích v noci u táborového ohně pod širým nebem, když je nedůvěřiví obyvatelé zase jednou vyhnali z vesnice jako potulné psy.

Getsemanská zahrada - foto kolem r. 1900.

- Ještě mě zaujala psychologizující esej o vztahu p. Ježíše Nazaretského k p. Janu Křtitelovi. Prý v podstatě do té koncepce moc nezapadají ta gesta, co p. J Křtitel dělal, jako že křtil p. Ježíše, čímž by mu měl prominout hříchy, ale jaké hříchy - že... Je tedy evidentní, že p. Ježíš Nazaretský začínal jako učedník u p. J. Křtitele, který měl také nějakou skupinu následovníků. Autor článku tam spekuluje, že to záhadné prokletí, vyhnání do pouště, utrpení, pokoušení a následné manické putování z místa na místo by mohlo třeba být alegorií vyhnání učedníka od svého Mistra. Možná z důvodu, že Mistr neuměl léčit, a učedník uměl a chtěl se udělat pro sebe a vlastně celou následující dobu byla jeho hnací myšlenkou touha ukázat, že měl pravdu proti p. Janu Křtitelovi. K těm léčitelským schopnostem píší:

Ježíš byl tím, kdo se nemohl zbavit vnitřního hlasu Křtitelova a svou činnost dovedl definovat jen vymezením vůči němu. ... "Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni". Poruchy zraku, ochromení, vyrážky jsou občas dostatečně psychogenní, aby je bylo možno "rozmluvit".

Zjevně měl Ježíš sugestivní sílu, která v mnohých takových případech působila léčivě. Nebyl lékařem v hyppokratovském smyslu. Chirurgické řezání a pálení nebo podávání léků se u něho prakticky nevyskytují. Jeho léčení byla soustředěna ve slovech. Proto patří do jeho oboru též to, co Nový Zákon nazývá posedlost nečistými duchy: neurotické, psychotické, epileptické stavy všeho druhu. Ty dokázal příležitostně "vypudit". To ho významně stavělo nad Jana. Ten uměl jen křtít, nikoliv léčit.

- Ohledně křtu poznamenávají, že p. Ježíš N. byl pokřtěn p. Janem K. a Ježišovi učedníci pak křtili další zájemce. Avšak p. Ježíš Nazaretský své učedníky nepokřtil.

 - Zvláštní článek je věnován i mučení a popravě p. Ježíše Nazaretského v Jeruzalémě (kam patrně za tím účelem se vypravil z Galileje, protože jinak do Judeje nechodil), a to z lékařského pohledu. Motivováno je to teoriemi, zda nemohl náhodou přežít ukřižování. Lékař se tam vyjadřuje, že naopak z jeho pohledu je výjimečné, že vůbec ještě došel živý s křížem na kalvárii. Napřed bylo bičování, přičemž dle práva mohlo být až 40 ran, z čehož patrně dostal maximum. Jednalo se o bič z kůží, na jejichž koncích byly ostré kosti nebo olůvka. Prý takové údery jsou srovnatelné s plným zásahem bejsbolového míčku do žeber. To poškodilo hrudní koš a plíce a samo o sobě by znamenalo mnoho týdnů intenzivní bolesti. Lékař nemá celkem pochyby o tom, že zbičování bylo již příčinou smrti. Jako osobní specialitu dostal p. Ježíš Nazaretský následně trnovou korunu, kterou mu natloukli na hlavu. Trny mu poranily a soustavně dráždily obličejové nervy, což prý je obzvláště sadistické mučení, protože to působí bolesti srovnatelné s přikládáním žhavého háku. V té době už musel být pod vážným šokem ze ztráty krve po bičování. Konečné ukřižování označují za jeden z nejhorších stavů bolesti, které jsou lidstvu známy, protože když mu probili dvanácticentimetrové hřebíky ze strany skrz kotníky, tak to prý projde několika nervovými svazky. Potom nejmenší pohyb působí bolest prakticky neztišitelnou ani pomocí medikamentů - jsou s podobnými poraněními zkušenosti ze světových válek, když vojáci byli zasaženi do nohou šrapnely.

Ukřižovaní neměli nohy křížem, ale byly probity ze strany.
Našel se hrob zatím jediného ukřižovaného, z něhož se to ověřilo.
Jinak byly mrtvoly házeny na skládku a hřeby se považovaly za léčivé (sbíraly a drtily se).

Sešit je pěkný, určitě ho doporučuji. Díval jsem se teď o svátcích na nějaké české populární historické časopisy. A nepřipadají mi tak strašně pokleslé. Jenom je to takový pel-mel témat, aby to bylo jakoby pestré a zábavné. Ve skutečnosti ale ten pel mel spíš vede k větší povrchnosti a nesoustavnosti, tedy menší zajímavosti. Myslím, že zpracovat jediné téma do podoby časopisu komplexně a přitom čtivě je úkol nesrovnatelně těžší pro autory, ale pro čtenáře pak stejnou měrou přínosnější.


****

Další články o historických sešitech Spiegelu:
- Germáni - zde.
- Konec říše římské - zde.
- Karel Veliký - zde.
- Byzanc - zde.
- Štaufové - zde.
- Třicetiletá válka - zde.
- Habsburkové - zde.
- Dějiny Benátek - zde.
- Němci na východě - zde.
- Peníze - kronika kapitálu - zde.