22. prosince 2011

Kam odešli Keltové? (Jiří Bílek)

Samodar prostě ničím nenahradíš.


Všichni to tuší, my patříme k těm, kteří to i praktikují: nejlepší dárek k vánocům vymyslí člověk sám pro sebe. Já jsem si takto nadělil letos z Levných knih publikaci p. Jiřího Bílka Hádanky naší minulosti. Kam odešli Keltové?. Levné knihy - zdá se mi - mají už svůj zenit za sebou; zenitem myslím tím těch pár let, co člověk narážel na prodejny Levných knih absurdně blízko sebe i na těch nejlepších lokalitách. Přesto tak nějak pořád neodolám se u nich občas zastavit.

Tenhle úlovek mě ze všech letošních vánočních dárků nalákal nejvíc a jako první jsem ho již dočetl.

Hádanky naší minulosti. Kam odešli Keltové? nemá medailonek autora, takže nevím, jakou má kvalifikaci. Ale v tiráži se píše, že kniha vyšla od r. 2002 již potřetí, takže přinejmenším populární bude. Žánrově jsou Hádanky naší minulosti takové docela důkladně zpracované výpisky z jiné české literatury, naštěstí aspoň zčásti i literatury přímo o výzkumech.

Keltíci v názvu jsou zvoleni kvůli marketingu, v knize tvoří jen jednu šestinu ze šesti pravěkých a starověkých českých témat. Rovnou si ke každému z těch témat poznačím perličky:

- vltavíny: prý vůbec není shoda na tom, ze vznikly dopadem meteoritu na Ries. Že jednak je divné, proč by u nás byly jen na dvou izolovaných místech, a jednak prý nesedí částka, vlastně chci říct chemické složení ve srovnání s tím, co mohlo vylétnout z Riesu. Vltavínská kapitola je v knize asi nejslabší, protože jenom nastíní otázku a pak skoro celou dobu píše o něčem jiném, a to zajímavosti o vývoji člověka;

Dobré kraje nejen pro vltavíny.

- čtverec v Makotřasech: to pro mě byla naprostá novinka a nejpoutavější část celé knihy. Opět nepojednává jen o Makotřasech, ale i o dalších kulturách doby kamenné a bronzové v Čechách. Makotřasy je unikátní sídlo vytvořené lidmi kultury nálevkovitých pohárů (leží pod silnicí R7 hned za Prahou) ve tvaru přesného čtverce o straně 300 m staré přes 5 tisíc let. Údajně má jít o unikát v evropském měřítku, protože sídla se dělala tehdy oválná. Navíc průhledy z jedné strany na druhou toho čtverce prý dávají přesvědčivé astronomické významy.

Jedno však můžeme říct bez nadsázky - Makotřasy jsou zcela nespornou a současně nejstarší paleoastronomickou památkou na našem území a pravděpodobně také nejstarší prahvězdárnou v celé Evropě a snad i na světě. Dokonce i slavné anglické Stonehenge je o více než 500 let mladší.

Když já nevím - s těmihle světovými unikáty z kotliny... Byl bych klidný, kdybych věděl, že takováto slova napsal nějaký archeologický rutinér; takový, který je otlučen akademickými jedovatými boji a který ví, že taková silná slova bude muset ustát proti těm nejhnusnějším lidem, tj. proti kolegům. Ale unikát-neunikát - bavilo mě to. A třeba autor je vědec, to já nevím.


Typická fotka z té knížky - odkrytý čtverec v Makotřasech. Ale netuším, co to zobrazuje. Ani, jestli to má  měřítko 10 cm nebo 1 km. To nevadí, stejně na té fotce nic není k vidění.

Velice zajímavě píše i o dalších kulturách a jejich nálezech u nás. Pozoruhodné jsou zbytky po knovízské kultuře (doba bronzová). Píše o nich:

Podivný však je nízký počet pohřebišť - ve srovnání s početností knovízského lidu je jich nejen málo, ale jsou také malá, obvykle obsahují jen kolem 20 hrobů. K záhadám patří opět tzv. nepietní hroby v osadách i mimo ně - mrtví nebyli vůbec pohřbeni, ale jen pohozeni do odpadových jam. Leží obličejem k zemi, s rozhozenými údy i pokrouceným tělem, mají roztříštěné lebky, oddělené ruce a nohy, na kostech jsou stopy násilí, zohavení a mučení. Skončili tak muži, ženy, a dokonce i děti. ...

Podobně nepříjemné představy vzbuzují nálezy lidských kostí se stopami řezání, štípání či opálení. Někteří badatelé osudí, že jde o pozůstatky lidojedských hodů (což u lidu nálevkovitých pohárů neznáme).

Při čtení mě tak napadlo, co to vlastně je v praxi za řemeslo ta archeologie: vyhrabávání mrtvol po nějakých úchylácích? Populární knížky o archeologických výzkumech jsou mi sympatické, ale jestli ten přínos pro lidstvo je přísně vzato opravdu tak strašně nesporný...

- kounovské řady: nechává to zcela otevřené, skoro jakoby se přiklání k tomu, že řady jsou z 19. století. Hlavní částí kapitoly je však přehled českých menhirů a stél (na Moravě prakticky nejsou). Popisuje některé zábavné teorie, které v menhirech vidí též astronomický systém s jednotkou 22 km, který se skládá z kružnic po celých Čechách. Tyto pomyslné kružnice se většinou protínají u Klobuk, čili vidím i zde, že Kamenný pastýř se asi považuje opravdu za hlavní český menhir. Problém - a s tím souhlasím - astronomické teorie vidí v tom, že z jednoho menhiru na druhý není vidět, takže je otázka, k čemu by pralidem bylo je stavět do zákrytu. Závěr je, že vztyčené kameny jsou v různých kategoriích, některé evidentně nejsou staré. Některé staré být mohou, ale zatím nikdo nedovede říct kdo, kdy a proč je vztyčil.

České vztyčené kameny. Nemít je, kam bychom dávali kešky?

Můj názor - no, to je asi příliš honosné říkat ignorantskému pocitu názor - takže, mně připadá nejvěrohodnější, že některé české menhiry jsou pravěké. U žádného to nejde prokázat, ale na druhou stranu, proč se teda náhodou nacházejí zrovna v těch temných magických severozápadních Čechách,  u měst jako je Žatec, Louny, Slaný, Rakovník, až k Praze, případně pak ještě pod Šumavou - Strakonice - Plzeň; nebo jinak řečeno mezi řekami Ohří, Berounkou a Vltavou (ideálně na dohled o Řípu), případně ještě Otavou. To jsou přesně místa, kde jsou nálezy všech starých kultur - včetně těch Makotřas, Keltů, až ke starým sídlištím přemyslovským. Proč ty novodobé šutry nebo přírodní náhody tedy nejsou někde úplně jinde, kde tyhle kultury nesídlily?

Mně se menhiry rozhodně líbí, protože už jsem jich pár stihl navštívit, čímž jsem k nim získal vztah.


Toto je mapa od nějakého p. Špůrka, který si spojoval menhiry a vycházely mu východy a západy slunce o různých keltských svátcích (to jsou jednotlivá písmena:
a) samain - 1.11., b) a e) imbolc - 1.2., c) lugnasad - 1.8. a d) beltine - 1.5.).
To už je dost divočina, a jsou tam ještě divočejší malůvky.

- Býčí skála: pro mě nové téma, i když chápu, že asi jen pro mě, že jinak jde o slavný pojem. Býčí skála je jeskyně v Moravském krasu u Blanska, byl tam jeden z prvních archeologických nálezů v 19. století, bohužel trochu předčasný, protože nebyl zdokumentován, nálezy se ztratily a pak se jeskyně dost zničila. Mělo by to snad být z nějaké starší doby železné, cca 700 př. n. l. Neexistuje shoda na dataci ani výkladu, možná patří do tzv. horákovské kultury. Nález je to tedy otřesný - původní popis nálezců byl takovýto (později byl částečně korigován, že snad ty ruce na oltáři nebyly a že tam byli i muži):

Ve střední části síně bylo na ušlapaném jeskynním jílu nalezeno přes 40 koster ve všech možných polohách. Byly roztroušeny po Předsíni všechny v jedné rovině, nebo byly uloženy hromadně společně, tak jak tam byly hozeny jako mrtvá těla a tak také musely zpráchivět. Mrtvoly ležící v Předsíni nad sebou a vedle sebe, různě položeny přes sebe - musely poskytovat hrůzostrašný obraz pole mrtvol, který se dá srovnat jen s bojištěm, na němž byly mrtvoly nechány ležet a zůstaveny zpráchnivění. Některým chyběla hlava, jiným ruce a nohy, některé měl ozdoby, jiné zase ne. Bylo mezi nimi jen málo mužů, většina byly ženy, také  u toho ležely trupy dvou koní, hlava a nohy chyběly.  ... Mezi tímto dlážděním a ohništěm stál malý oltář zbudovaný z přitesané kamenné desky spočívající na dvou menších deskách. Na oltáři, zakryty ve zuhelnatělém obilí, ležely dvě useknuté ženské ruce ozdobené bronzovými sponami a zlatými prsteny a pravá polovina lebky, ve středu roztříštěná. ... Uprostřed mezi nádobami ležela čistě seříznutá číše z lidské lebky, naplněná spáleným prosem, která sloužila jako nádoba k pití.

Z Býčí skály pochází velevýznamný nález bronzové sošky býčka; dnes je v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Jeho odlitek prý používal p. František Josef I. jako těžítko.


Znal i F. P. Jednička.

Aktuálním tématem je, že v 90. letech pokračoval průzkum v zachovalých částech jeskyně, a našli tam kresbu uhlem zobrazující nejspíš soba. Je předpoklad, že může být stará klidně 10 000 let, což kdyby se potvrdilo, tak by to bylo starší než kresby jeskyni Altamira a byl by to opět náš český unikát. (Pokud to tedy byly Cimrmanovy boty...)

- Bójové: tam mě snad nic výrazně nepřekvapilo. Ukazuje hlavní českou keltskou památku, a to hlavu z Mšeckých Žehrovic. Snad jen zajímavý byl kontrast s pískovcovou hlavou Kelta ze Závisti, která ale není jistá, ze kdy je. Autentický mšecký Kelt se zle mračí, u toho ze Závisti je prý podezřelé, že se dobromyslně usmívá. Mně tedy zas tak strašně dobromyslný nepřipadá.

 Žehrovická klasika.

Ještě vlastně snad u těch Bójů dvě perličky. Ten římský spisovatel, co psal nejstarší historii Bójů (samozřejmě strašlivě nespolehlivě), tak píše, že Bójové přišli někam, možná do Čech (byť je to opravdu jen tradice hlavně dle zemského jména Boiohaemum, které nám zanechali; není to prokázané - ale já si zase říkám, proč by říkali Bohemia potom lidi zrovna Čechám, když by ti Bójové tu nebyli). A že tam přišli podle řeky Ogary (Ohře?) pod horu Rif (Říp?)! To je úžasné - pověst nelhala! Jen se nejednalo o praotce Čecha, Němce, ani Roma, ale o praotce  Bóje. A jsou prý i teorie, že těch starých pověstí českých, ale ve skutečnosti keltských, bude víc - on už ten Bivoj/Obelix s kancem, že.

Keltská oppida a svatyně na území Česka.

Druhou perličkou je, že Blaník prý není české slovo, i když česky zní, alébrž je to prý slovo keltské (je třeba Blaniak u Dijonu a jiný u Paříže, pak taky Blaniacum/Planing v Německu). Ohledně Blaníku je prý keltská pověst (otázka je, který Kelt ji p. Bílkovi říkal), že na Blaníku "byla druidská svatyně, a když Bóje napadli Markomani, bránili ji její obránci do poslední kapky krve: až do chvíle, kdy se ozval zvuk rohu oznamující, že kněží jsou v bezpečí. Tehdy padl poslední obránce a jeho duch spolu s dušemi ostatních statečných vplul do hory."

Tohle má být ten dobrák ze Závisti. Ale v temném podchodu bych tohodle dobráka potkal jen nerad.

- Marobud. Tam celkem nic nového: píše, že sídlo Marobudum se stále marně hledá.

 Vždycky, když čtu o mohyle, musím si vzpomenout na ten kostelík v Rudné. To nemůže být přírodní homole. To by měli upravit, vykácet ty plevely na svazích a dřít tam feniky z turistů.

Knihu určitě doporučuji. Za malé peníze mnoho zábavy - nikde jsem neměl pocit, že by autor poklesal do nějaké neseriózní záhadologie. Na to, že je z Levných knih, má kniha docela osobitou úpravu - polovina každé stránky je ponechána prázdná nebo na fotografie a nákresy. Fotografie jsou však až legračně nekvalitní. Ale mně se to tak líbí, to je to správné kouzlo. Ono po pravdě z českého pravěku stejně nezbylo nic, co by bylo vidět i na nějakých kvalitních barevných snímcích.

První věta knihy: Obyvatelé jihočeských vesnic z okolí Písku, Vodňan a Českých Budějovic i řady jihomoravských osad okolo Třebíče již od nepaměti věnovali pozornost záhadným skleněným kamínkům, které vždy na jaře a na podzim vyorávali z vlhké ornice.

Poslední věta: O tom všem i o mnohém dalším si budeme povídat v příštích Hádankách naší minulosti...



Žádné komentáře:

Okomentovat