19. září 2011

Jak chutná moc (Ladislav Mňačko)

Románem Jak chutná moc (1967) se p. Mňačko zapsal už kvůli tomu názvu. Představuju si, že když člověk coby spisovatel vymyslí takto jedinečný název pro román, tak už to napsat je maličkost.


Jedná se o dílo myslím ještě pořád velice známé. Proto jen připomenu hlavní motiv - který považuji za neméně úderný než název: zemřel významný státník, funkce ani jméno nejsou uvedeny - hovoří se o něm jako o "prvním muži státu". Knížka popisuje průběh smuteční ceremonie a státního pohřbu. Vypravěčem je státníkův celoživotní přítel Frank, který začínal se státníkem jako partyzán ve Slovenském národním povstání. Po osvobození však nenásledoval státníka v politických funkcích, nýbrž se stal prominentním fotografem politických událostí. Měl za úkol fotit prvomájové průvody, politiky, jak drží děti v lidových krojích apod. Jak probíhá pohřeb, Frank rekapituluje život zemřelého a vzpomíná si na jednotlivé klíčové scény z jeho minulosti.

Právě kvůli tomu vydařenému motivu jsem si knížku přečetl znovu rád. Když jsem pátral, co příjemného do vany, tak tohle se přímo nabízelo.

Příběh na mě působí povídkovým dojmem, protože není košatý ani strhující. Hlavní je melancholická nálada a mudrování vypravěče. Protivníkem zemřelého státníka je Galovič. Galovič je šedý, nevýrazný byrokrat. Ale metodicky buduje svoji politickou pozici, až zemřelého revolucionáře zcela odstavil. Literárně se však žádný velký konflikt nekoná - jedinou konfliktní epizodou je vzpomínka na schůzi ústředního výboru, kam se stárnoucí poživačný státník nedostavil, protože byl zrovna na lovu. Galovič mu nechal za nedisciplinovanost odhlasovat důtku. Přestože se jednalo o maličkost, zpečetila se tím státníkova porážka.

Postava fotografa Franka v sobě též skrývá potenciální námět na thriller: celý život si pro sebe fotil i odvrácenou tvář nové porevoluční socialistické elity. Hlavně večírky, morální poklesky papalášů apod. Tyto snímky přitom nechtěl zpeněžit, jenom si z nich sestavoval alba a prohlížel si je tajně v temné komoře.

Říkám si, že jestli někde někdo vyučuje poctivě kreativní psaní, tak těm studentům zadá, ať s postavami z Jak chutná moc napíší pořádný politický thriller ve stylu p. Dana Browna, kde se fotograf prokecne o existenci kompromitujících alb, a bude s nimi prchat, aby je zveřejnil, zatímco ho bude pronásledovat v nějakém propletenci bývalý přítel a Gavlovič, aby mu ve zveřejnění zabránili.

Když bych měl napsat, jak se mi to líbilo, tak se mi to líbilo hezky. Motiv státního pohřbu jakožto divadla, které má své profesionální pořadatele a nácviky, je fajn. Zvláště, když je sepsán čtivě a stručně. Slabinou knížky je hlavní idea. Jednak vypravěč asi byl míněn jistě ne jako zcela pozitivní hrdina, avšak měl být alespoň asi jako neutrální posuzovatel. Jenže prominentní fotograf vládních oslav mi případá postava nikoliv ani šedá, ale už jednoduše temná. Stejně tak se špatně člověk vžívá do té hlavní linie, která je, že státník býval rozhodný chlapák a vůdce, až postupně ho zkazila moc a stal se zlým a ošklivým egoistou. Problematické jsou hlavně ty příklady z počátku kariéry státníka, které mají ukazovat sympatického leadera: ještě snad příběhy z povstání jsou v tomto směru přesvědčivé, protože ukazují jeho autoritu a odvahu. Ale potom ta doba převratu a po převratu, kdy energičnost tehdejšího krajského tajemníka se projevovala v tom, že nutil zemědělce ke státním dodávkám, vstupu do družstva a faráře k podpisu nějakých prohlášení proti církvi tím, že vypínal vesnicím elektřinu, dokud se mu nepodvolily, to je nepřijatelné brát jako staré dobré časy. Protože tam už neměl ani odvahu ani autoritu: prostě si s občany svého kraje krutě hrál z pozice moci jako kočka s myší.

Přemýšlel jsem, kteří politici se nejvíce mohli blížit těm románovým postavám, ale přesně nevím. Do roku 1967, kdy kniha vyšla, nebyl žádný slovenský první muž státu. Byrokrat Galovič by snad mohl mít rysy p. Novotného.

Jako drobnost uvedu ukázku ohledně kmotrovských SPZ, která myslím jasně ukazuje kořeny toho, co vidíme kolem sebe, a že jde o zvyk v příslušných kruzích tradičně oblíbený:

Kolem nich právě přefrčel Galovič v novém osmiválci s poznávací značkou 001. Ten spor tedy vyhrál, prosadil své, skončila nechutná a na veřejnosti škodolibě přetřásaná tahanice, kdo má nárok na nejnižší, první číslo v kraji!

Jsem přesvědčen, že p. Mňačko měl šťastnou ruku, když právě ten příběh takto anonymizoval. Nepíše o žádném konkrétním politikovi, ani se neuvádí žádné město nebo jiné detaily. I v té kratičké ukázce mohl napsat, že projela Tatra 603, ale napsal osmiválec. I lokalizace na Slovensko je možná jen díky sporadické zmínce o Tatrách (horách, nikoliv autech). Tahle abstraktnost jeho textu moc sluší. Možná je to hlavní kouzlo, jak si zachoval čitelnost i po letech. Jinak by se asi dalo nad takovouto literaturou mávnout rukou jako nad pomíjivým vedlejším produktem cenzury, pod jejímž tlakem takto podivně sublimovaly do románu pudy, které se normálně mají vybíjet v publicistice.

Knížku mám v českém překladu, ani jsem vlastně nikdy neslyšel o ní mluvit v originálním slovenském názvu. Je zvláštní, že ten překlad není dokonalý, a jeden slovakismus jsem našel. Frank přichází domů a manželka říká, že půjdou do kina, že má lístky. Namísto, aby řekl, že půjdou až jindy, tak žíká "až podruhé." To je slovakismus, ne?

Jak chutná moc ke čtení doporučuji.

První věta knihy: Mrtvého položili na katafalk potažený černým suknem, nohama ke vchodu do smuteční síně.


Poslední věta: Pořád stejná...

****

Komentáře na mém blogu jsou obvykle lepší než samotný článek. Zde printscreen pěkného komentáře p. TN, z původního umístění tohoto článku:





3 komentáře:

  1. Jé, tohle jsme měli na gymplu jako povinnou četbu na společenské vědy. (Mám pocit, že to v knihovně bylo v češtině rozpůčované, takže jsem to četla slovensky - rozhodně si ten název vybavuju jako Ako chutí moc, a ne česky.) Což je asi to kouzlo anonymizace - pochybuju, že bychom to měli zadané, kdyby to bylo o konkrétních lidech. Ta kniha se mi tehdy vcelku líbila, byl to pro mě v té době asi první popis člověka, kterého zkazí moc. Pravda, o pár let později mě s obdobným tématem zcela strhl Tajný deník čínské císařovny.
    Mhm, díky za připomenutí. Koukám, že na tvém blogu najdu spoustu inspirace na knížky do mobilu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky - takže si tedy píšu do seznamu knih na čtení položku č. 65... :-)

      Vymazat
    2. Ale Tajný deník za to stojí! Nejenže ta císařovna vážně existovala, prý je i známá - což za sebe potvrdit nemůžu, ale moje znalosti historie Východu jsou hodně omezené. A ono je to tak... uvěřitelné a skvěle postavené a gradované a vůbec! Na začátku probouzí sympatie a člověk jí lituje, na konci... no, neproslula svojí dobrotou. Vážně, tohle je nutné znát! :-)

      Vymazat