6. listopadu 2010

Cityboy (Geraint Anderson)

Až donedávna jsem si myslel, že knihy jsou neupotřebitelné jako téma pro společenskou konverzaci. Lidi moc nečtou, a když, tak každý něco jiného a prakticky člověk nenarazí na někoho, kdo četl stejné věci.


Samozřejmě tedy se dvěma výjimkami: Švejk a Dan Brown. Ale Švejk není nejčerstvější a nečtou ho ženy. Dan Brown je čerstvý a čtou ho všichni, ale zase je naprosto průtokový, takže si dvě hodiny po dočtení vůbec nepamatuju, o čem to bylo. Konsekventně tedy nejsem schopen se o tom ani bavit.

Z těchto důvodů jsem si - až donedávna - myslel, že osudem společenské konverzace jsou filmy. Filmů běží málo, chodí se v každou chvíli maximálně na dva nebo na tři. Takže když člověk zajde jednou za měsíc do kina, tak má celkem jistotu, že bude mít dost témat pro příjemný small talk s lidmi, co to dělají podobně.

Až v poslední době jsem na různých pijatikách ke svému překvapení zjistil, že lidi se baví o knížce Cityboy. A dokonce bylo jasné, že většina ví, o co se jedná. A tak když mi kolega přinesl tuto prózu p. Andersona, tak jsem vypůjčení neodmítl.

Žánrově se jedná o určité beletrizované memoáry z pracovního prostředí, střihnuté publicistikou. Já, jakožto fanoušek pracovního dramatu (zejména seriálu Inžernýrská odysea), nejsem samozřejmě proti.

Jestli jsem to správně pochopil, tak hlavní hrdina začal v roce 1996 pracovat (poté, co vystudoval patrně moderní historii) jako burzovní analytik v londýnské City. Kniha obsahuje vyprávění v první osobě, ale v předmluvě píše, že text kombinuje zkušenosti různých lidí. To je otázka, nakolik jde jen o ochranu před žalobami a nakolik je to skutečně beletrie. Čistě pokud jde o můj čtenářský dojem, tak mi to připadalo, jako napřímo sepsané jeho pracovní zkušenosti, kde jenom změnil jména bank, kde pracoval: hrdina začíná v londýnské pobočce francouzské Bank Inutile, pokračuje tamtéž v pobočce německé Scheissebank a končí též v City v pobočce velké americké banky Megashite. Můj neurčitý dojem je, že se jedná o Citibank, ale je to skutečně jen dojem (hlavně dle názvu), nijak jsem to nezjišťoval.

Knížka je prezentována jako zúčtování s nemorálním burzovním světem z pohledu insidera. Přímo v textu se hrdina prezentuje jako někdo, kdo bezprecedentně odhaluje temné praktiky a uzavřel si cestu zpět.

Osobně  bych tedy skutečný obsah neviděl tak dramaticky. Ano, píše tam, že insider trading nebyl v City výjimkou, že někteří hráči manipulují kurzem pomocí fám a že názory analytiků jsou přikrášlené, aby jejich banky dostaly jiné kšefty od těch společností. Mně to moc šokující nepřipadalo; myslím, že větší prostor ke znechucení má člověk z věcí, které vidí prakticky v každých Reportérech ĆT nebo podobných TV pořadech nebo v novinách. A doporučení analytiků připadají analytikům asi důležitá, ale osobně jsem měl vždycky dojem, že výkřiky o vysokých cílových cenách berou spekulanti shovívavě jako folklórní humor. Je ale fakt, že on tam píše, že v dobách, kdy měl největší reputaci, jeho hodnocení dovedlo hnout kurzem dané akcie o až o 4 %. Kdo nevěří, ať tam běží.

Z tohoto pohledu mi tam přišla asi nejvíc přínosná rekapitulace staršího případu Enron, kterou jsem v této podobě ještě nikde nečetl. Nevěděl jsem, jak systematický a tvrdý byl Enron ohledně tlaku, který vyvíjel management na analytiky a banky, aby co nejdéle se udrželo zdání finančního zdraví té společnosti.

Samozřejmě vždycky jsou dobré zasvěcené údaje s čísly. Hlavně je člověk zvědavý na platy. Tak tedy, když hrdina nastupoval v r. 1996, tak měl (bráno dnešním kurzem, který u libry hodně oslabil od konce 90. let, v nichž on začínal) 60 tisíc Kč měsíčně plus bonusy. Po necelých třech letech přešel k té Scheissebank, kde bral měsíčně 200 tis. Kč plus na první dva roky garantovaných 3 mega ročního bonusu. Bonusy píše, že byly jinak obvykle několik měsíčních platů. Pak rychle přešel do té Megashite, kde měl garantovaných měsíčně 300 tis. Kč a na dva roky k tomu garantovaný bonus nejméně 8,5 mega. V dalším průběhu se stal hrdina vedoucím oddělení a zmiňuje pak, že jeden rok (myslím, že 2003) vydělal celkem 15 mega a další rok dvacku. Je třeba říct, že byl pořád analytikem; zmiňuje se o tom, že postupně řada jiných profesí kolem burzy je platově podstatně předběhla, hlavně v hedgových fondech. Nakonec s tím seknul počátkem roku 2008 - timing měl dokonalý.

Podstatnou částí knížky jsou též úvahy o sociální spravedlnosti. Je to takové obvyklé anglické levičáctví, které na kontinentně připadá drsné, ale v tom britském kontextu to myslím není tak úplně neobvyklé, když se průběžně podivuje, že už je normální lidi nepostavili dávno ke zdi a kdy to lze asi tak čekat. Tady bude záležet, jak to který čtenář vezme. Já to od Anglánů beru klidně včetně všech těch klišé, neboť vím, že  - na rozdíl od nás, kteří jsme to ve vlastní zemi nikdy pořádně nezažili nebo v hodně modifikované podobě - oni vědí v praxi (už pěkných pár generací), jak to ve skutečnosti je s tím trhem, burzou, demokracií a podobnými věcmi. Takto hluboko v kontinentu jsou myslím tyto záležitosti nanejvýš předmětem těch pověstných zapálených debat v anarchistických kroužcích.

Kapitalistické ekonomiky mohou přežít, jedině když lidé zoufale toužící po materiálním přilepšení si budou kupovat výstavnější auta nebo elegantnější saka. A tak jsme si za své propagandisty najali reklamní společnosti, které se starají o to, aby to nikomu neuniklo. Tihle ohavové nám cpou zmrzlinu, po které se tloustne, a pak nás donutí, abychom si koupili dietní pilulku, po které se hubne. Vtip spočívá v tom přesvědčit lidi, aby byli sami se sebou nespokojení do takové míry, že budou ochotni utrácet peníze ve falešné naději, že právě to je učiní šťastnými a sexuálně přitažlivými. Poslední, oč nám jde, je, abys byl spokojený a vnitřně vyrovnaný, protože pak tě nic nedonutí, aby ses zbavil svého zrezivělého Forda Cortiny, a pak celý systém zkolabuje.

Já osobně jsem se nejvíc pobavil u úplně jiných části, a to u různých popisů kancelářských zvyklostí. Nejlepší jsou asi popisy o tom, jak to chodí v den, kdy se sdělujou zaměstnancům bonusy. Co se patří, co se nepatří. Takové ty hrátky, jako že je železná zásada nikdy, ale opravdu nikdy nedat v nejmenším najevo, že s bonusem jsem spokojen. Že se očekává projev velkého zklamání, bouchnutí dveřmi apod. Podobně tam je několik scén, kdy si dojednával pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem.

Celkově ta knížka se čte lehounce. Ten pán byl evidentně velice úspěšný na burze proto, že to umí skvěle s lidmi: jeho úspěch byl postaven na tom, že opečovával klienty, chodil s nimi chlastat a šňupat do drahých podniků a tahal je na rockové koncerty. Stejně tak to samozřejmě umí i se čtenářem. Evidentně tam byl i cílevědomý editor: od první do poslední stránky člověk cítí, jak je Cityboy důkladně produkovaný. Nejsou tam žádné složité či nezajímavé pasáže; dbají na vtipná drsňácká přirovnání a průběžně text prokládají citáty známých osobností. I popisy burzovních záležitostí a mudrování o sociální nespravedlnosti jsou prakticky nastejno s popisem různých nemravných večírků, stryptýzů, drog, sexuálních produkcí, zvrhlých pařeb, které konal se svými nejbohatšími klienty (obzvláště prodloužený víkend privátním tryskáčem na Ibize). Vedle té finanční nespravedlnosti je totiž druhým hlavním tématem i jeho rozhořčení, jak bankéři v City zneužívají ženy jako pouhé sexuální objekty, které si kupují (jenom si tak říkám, jestli přestíraná kritika nemravů není tím úplně nejstarším trikem, jak legálně šířit nemravná díla). A že těch příkladů zneužívání tam popisuje požehnaně, aby to čtenář mohl opravdu kvalifikovaně odsoudit!

Na letišti na Ibize nás vyzvedla extra dlouhá limuzína, kterou řídil opálený tetovaný řidič z Liverpoolu jmeném Danny. Brzy vyšlo najevo, že Danny fungoval současně jako "fixer" pro bohaté vyznavače techna. Fungoval jako turistický průvodce, ukázal nám všechna důležitá místa a staral se o to, aby naše dovolená probíhala "hladce". Nedržel však nad hlavou deštník, ani nás nenudil k smrti výkladem o nějaké prastaré zřícenině. Místo toho třímal nad hlavou mísu s kokainem a zásoboval nás VIP lístky na všechny hlavní večírky v nočních klubech.

A tak dále, a tak dále. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Závěrem bych se rád ještě zmínil o překladu, který není bez vad. Poněkud mě zarazil překlad "Vládce prstenů" - i když nemusí každý být tolkienolog, tak skutečně žije někdo, kdo překládá anglické knihy a neslyšel o českém názvu té knížky a filmu? Jinak jsem moc výtek k překladu neměl. Samozřejmě by si člověk přál, aby lépe seděl převod toho žargonu, ale je to těžké, protože myslím se užívá většinou anglicky i v jiných jazycích: investování na short a na long není ale krátkodobé a dlouhodobé, jak se tam píše. Short (což tuším za těmi "krátkodobými investicemi") je samozřejmě - jestli se teda nepletu, mé zkušenosti s burzou se omezují na letošní neblahé pořízení několika papírů Státních elektrických závodů, n.p. - spekulace na pokles; možná se říká "krátká pozice" - rozhodně se myslím říká "uzavírat krátké pozice". Podobně mě rušil "partner ve vedení"; těžko se vyhnout tomu managing partnerovi, což je ale v praxi lehce nadpřirozený titul, kterému se "partner ve vedení" moc neblíží - že by raději "vedoucí partner"? Ale nejsem kompetentní tu tyto brusičské problémy rozseknout a ani se mi do toho nechce.

Kniha není literárně moc hodnotná. Doporučil bych ji opravdu jedině jako relativně aktuální mezinárodní bestseller, jehož přečtení nebolí, trochu i pobaví a jehož znalost se může společensky hodit.

První věta knihy: S jistým odstupem je zřejmé, že právě tahle pátá sklenka absintu v Samově obýváku přišla mou banku na 1,2 milionu liber.

Poslední věta: No, možná mi pár věcí bude přece jen chybět...




Žádné komentáře:

Okomentovat