Přiznávám, že si v Mrazu často již léta namátkou čtu, ale ani nevím, zda jsem ho někdy přečetl soustředěně od začátku do konce. Knížka k soustředěnému čtení moc nevybízí: autor vypráví zcela suchým jazykem a drží se takového pomalu plynoucího proudu osobních vzpomínek, aniž by ve mně vyvolával pocit, že mi tu nepřehlednou situaci nějak srozumitelně interpretuje. Myslím, že letošní čtyřicáté výročí intervence přineslo i v běžných novinách a v časopisech materiály pro pochopení těch událostí přínosnější. Mlynář rozebírá především povahy jednotlivých kolegů z ÚV, nad tento rámec je toho už méně (psal to z hlavy, neměl moc přístup k archivům).
Přesto ale pohled jednoho z té party, kterého pak vyloučili, ale on je zná z doby, kdy byli rovný s rovným, tak takový pohled má svoje nadčasové kouzlo.
Přestože v předmluvě označuje ten text za subjektivní memoáry, tak jsem si nevšiml snad ani jediného slova (připouštím, že jsem to mohl přehlédnout, ale dával jsem si na to pozor) o rodičích anebo o vlastní rodině.
Několik stran pojednává o osobní odpovědnosti a jak o ní p. Mlynář přemýšlel. Ze studií v Moskvě napsal nějaký dopis odsuzující stíhané funkcionáře - bohužel nepíše, co přesně v dopisu stálo. Jenom se zmiňuje, že dopis přetisklo v plném znění Rudé Právo dne 1.3.1977, aby ho zdiskreditovalo. Tomu říkám propletenec.
Po návratu z Moskvy pracoval na generální prokuratuře, nikoliv však na trestních věcech, ale v dozoru nad správními úřady. Tam popisuje dva případy, kdy se pokusil být nekonformní a zastat se ukřivděných. Pak rychle a moudře přešel do akademie věd, coby všeobecný společenský teoretik; nějaká taková pozice je jistě snem nejednoho pracovníka v jakékoliv době, ale málokdo se jí dobere.
V čele se sedělo pěkně.
Co jsem tak zaregistroval, mám dojem, že z celého Mrazu přežily v širším povědomí ponejvíc konkrétní perličky ze života papalášů: jednak vyjádření p. Čestmíra Císaře, který se po vpádu Rusů údajně svěřil p. Mlynářovi s obavou, co dál, že přece nepůjde pod deset tisíc korun platu. A pak asi Mlynářovo svědectví o zápisech týkajících se majetku funkcionárů odsouzených v procesech v padesátých letech, který byl levně rozprodáván po popravách. Pozdější prezident p. Novotný (osobně jeho manželka) si koupil z majetku popraveného p. Clementise čajový porcelán a ložní prádlo - ten porcelán si vyhlédli už při dřívějších návštěvách.
Pak mi utkvělo snad ještě něco z charakteristiky vůdců ostatních sovětských satelitů na jednání v Bratislavě: P. Ulbricht a p. Gomulka byli zlí diktátoři, p. Živkov byl velice tupý, p. Kádár byl chytrý a hodný. Charakteristika p. Todora Živkova myslím stojí za ocitování, je to možná nejlepší část textu, dokonce ho to svedlo až ke slovnímu humoru:
Todor Živkov byl tehdy ještě mlád (ani
ne 55 let), zato však vynikal zcela mimořádnou tupostí. Z dlouholetého
styku s mnoha vysokými funkcionáři jsem neměl žádné přemrštěné nároky,
ale pozorování živého Živkova zblízka bylo přesto mimořádným zážitkem.
Chtěl-li sledovat řeč někoho jiného, činil tak s viditelným napětím a
soustředěním lidí, kteří mají zkušenost, že jim jinak unikne, o čem se
mluví. V průběhu pracovní porady zasáhl asi dvakrát do debaty tak, že
vlastně odporoval Bražněvovi - ovšem ve snaze mu pomoci. Stalo se to
tím, že Živkov nepochopil, ve kterém okamžiku už Brežněv změnil
stanovisko a chystá se naopak vyhovět nějaké připomínce. Živkov v takové
chvíli začal obhajovat původní návrh a tím Brežněvovi ztížil jeho roli.
Všiml jsem si, že asi dvakrát nebo třikrát Brežněv v takových situacích
dělal, že nevidí, jak se Živkov hlásí o slovo, a pak mu ztišujícím
pohybem ruky naznačoval, aby do debaty nezasahoval.
Cenovka z antikvariátu. Za 8 Kč je to hodně muziky.
Hodnotit na takovéto knize nemám moc co. Do vany dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat